Železné duše

Najíst se znamená přežít. Tuto zdánlivě triviální pravdu mají dělníci v bangladéšském přístavu Chittagong každodenně na mysli. Do vrakoviště lodí je z ostatních částí Bangladéše, jedné z nejchudších zemí světa, zahnala krutá bída. Bosí dělníci, z nichž někteří nosí na hlavě místo ochranné helmy jen šátek, tu při rozebírání železných vraků ve strašných podmínkách denně riskují smrtelný úraz, ke kterým tu dochází asi dvacetkrát do roka. Několikatunové kusy lodí pomáhají v dlouhých zástupech tahat i děti. Otrockou práci v přístavu přetínají jen rytmické popěvky a zvuk svářeček? Ve filmu se setkáváme s postarším Rufikem, mladíkem Belalem a dvanáctiletým Ekramulem. Všichni živí z dvoudolarové denní mzdy své rodiny. Rufik si o volnu přivydělává kilometrovými pochody se dřevem na otop, Ekramul šetří na oblečení a Belal se modlí, aby po půlroce mohl navštívit svou manželku a čerstvě narozenou dceru. Železné duše jsou brilantně natočený dokument plný monumentálních záběrů z prostředí přístaviště i nanejvýš intimních scén obnažujících čiré lidské zoufalství. Festival Jeden svět 2010