Nafukovací panna

Zhruba tak nějak si představuji film o něčem. Těžko okomentovatelný snímek, jelikož se jedná především o pocity. Nevěda co mám čekat, mě z počátku zarazilo, že se nikdo nepodivuje nad existencí živé nafukovací panny. Žádné překvapení se nekonalo, ani když z ní unikal vzduch a potřebovala dofouknout (pohotovost prodavače s lepící páskou si zasluhuje ocenění). Vše se však postupně, zejména v dialozích, dostává do zcela symbolické roviny. A že se nebude jednat pouze o jednu přímočarou rovinu, je více než zřejmé. Ač je děj odlehčen několika humornými scénami, jedná se o čistě depresivní snímek, který bych svým vyzněním přirovnal k filmu A.I. umělá inteligence, ale z opačného úhlu. Celý příběh směřuje k jednoznačnému závěru. Mezi člověkem a nafukovací pannou je jen jediný rozdíl. Jaký? To nebudu prozrazovat. Silnou stránkou filmu je i hudba, svou kvalitou, ne nepodobná skladbám Joe Hisashiho.

Nafukovací panna zdrhne svýmu píchačovi a jde dělat do videopůjčovny. A nikomu to nepřijde divný. Asi je to v Japonsku normální. Jak mám rád pomalý filmy, tak tenhle mi nesednul. Tady byla unylost děje i hudby až moc velká. Videoklip by to byl super, ale jako dvouhodinovej film to bylo příliš vzduchoprázdný.

Musím říci, že se mi film líbil, i když nějaké menší mouchy by se našly. Snímek krásně zpracovává téma osamělosti v dnešní době. Ultra pomalé tempo a pomalé jízdy kamery působí dobře, ale zas na druhou stranu to díky tomu vyvolává pocit, jako kdyby měl film dvojnásobnou stopáž. Bae Doo-na zvládla roli nafukovací panny naprosto skvěle a zvláště její mimika se mi opravdu líbila. Hudba mě též celkem příjemně překvapila.