Daniel a Ana

Neosobní, odtažité a neskutečně chladné. Bohužel. Režisér pozoruje Daniela i Anu a jejich tragicky rozbitý vztah jen zvnějšku a k tomu samému odsuzuje i diváka. Ten má pramalou šanci nahlédnout do mysli obou sourozenců a nezbývá mu, podobně jako jejich zmateným rodičům, nic jiného než tápat a marně se ptát proč? A co se jim teď honí v hlavách? „Musíte o tom mluvit“ říká psycholožka Aně. To samé asi měla říct i režisérovi. Nejpozději po eskalaci tragédie znásilněním Any v jejím pokoji mohlo (a mělo) dojít k prolomení ticha. Netvrdím, že nutně nějakým výbuchem potlačovaného vzteku, Aninými projevy nenávisti k bratrovi či sama k sobě. Vždyť stačilo pár vět navíc, řekněme při anonymních rozhovorech u psycholožky, to by mi umožnilo vybudit v sobě alespoň špetku empatie. Nestalo se. Takže se mi pak nedostal pod kůži ani ten nůž ani přípitek s ženichem, jakkoli jsem se tím konečně něco dozvěděl o Danielovi. A zřejmě jako odměna za divákovu trpělivost byl příběh v závěru „dovysvětlen“, jakkoli to nepotřeboval, údaji o zločinnosti v Mexiku a celé Latinské Americe. Tyto informace byly natolik násilně přilepené k ději, že filmu prokázaly spíš medvědí službu. Silný námět, ale ve výsledku (ať už to byl režisérův záměr nebo ne) jen ubíjející lhostejnost.