Nula

Paweł Borowski se dostal k hrané tvorbě překvapivě prostřednictvím animovaného filmu, který studoval na varšavské ASP v dílně Daniela Szczechury. Zkušenost s animovaným filmem jistým způsobem ovlivnila i jeho první hraný film Nula, pro který napsal rovněž scénář. Struktura snímku je totiž budovaná bezmála s matematickou přesností, podobně jako u výroby animovaného filmu. Animaci uplatnil režisér i při výrobě speciálních efektů, grafické stránky filmu a při propagaci. Nula připomíná po formální stránce díla známějších režisérů, jako jsou například Altman, I?árritu či Anderson. Někteří jej pro změnu přirovnávají k maďarskému filmu Škyt (Hukkle, 2002) Györgyho Pálfiho, a to hlavně s ohledem na věk. Podobnost s ostatními filmy je sice zjevná, ale rozhodně filmu neškodí, jak se často snažila dokázat filmová kritika. Nula je tak dalším příspěvkem do řady snímků, v nichž jisté rigorózní řešení formy ovlivňuje celou vyobrazenou skutečnost. I v polské kinematografii nalezneme představitele, kteří v minulosti podobným způsobem podřizovali celý film formální výstavbě (Kieślowski, Rybczyński). I přes výše zmíněnou podobnost s jinými snímky můžeme nalézt v Borowského filmu jisté odlišnosti. Ve filmu například nenajdeme simultánní epizody. Děj se posouvá vpřed vždy lineárně a svižným tempem a hrdinové některých epizod tak plní pouze funkci „posunovačů" děje. Jiní se však do filmu několikrát vracejí. V každé epizodě sledujeme hrdinu jen do doby, než se jeho cesta protne s další postavou. Ne vždy však dojde mezi oběma hrdiny k interakci. Díky této konstrukci odkrýváme nejfrekventovanější postavy postupně. Často se jedná jen o jakousi „skicu" osoby, kterou si musí divák postupně dokreslovat. Vnitřní logika náhodných událostí, panoptikum postav a jejich postupné odkrývání zvyšují napětí a rozhodně diváka nenudí. Děj se v pravidelném rytmu posouvá vpřed, aby se nakonec dostal do „bodu nula" a kruhovitě se tak uzavřel. Petr Vlček, 36.LFŠ 2010