Pšenice

Příběh samotný si vyloženě říkal o výrazné melodramatické zpracování plné emočně vypjatých scén podpořené lyricky dojímavou hudbou. Místo toho jsem dostal jednoho „komického“ zbabělce, takto pojatá role je asi největší slabinou, jednoho „drsňáka“ a spousty euforických, upištěných a občas opilých žen. Ono se tam celkově pilo až přespříliš. Líčení válečných hrůz v podání opilého vojáka nemůže mít ten správný účinek ani ve filmu. Za nezdařenou považuji až příliš velkou, neuvěřitelnou, náhodu s nefritovým přívěskem. Tragický závěr filmu, kdy všechny ženy ve městě spáchají sebevraždu, byl odbyt záběrem na ležící těla, jednu potácející se postavu a vysvětlen jednou větou v dialogu. Takhle si dramatickou scénu nepředstavuji. Právě ta dramatičnost, atmosféra a emoce, jsou věci, které filmu chyběly. Ony tam tedy byly, ale ne tak silné, aby diváka dokázaly nějakým způsobem probudit z letargie. Nakonec ani to obilí, na starověké poměry až příliš nízké, nesklidili. Škoda.