Nick Cave & The Bad Seeds: The Videos

Původem Australan Nick Cave má u nás poměrně silnou fanouškovskou a posluchačskou základnu, jeho časté koncerty bývají i po letech velmi dobře navštěvovány, alba se dobře prodávají, a to všechno i přesto, že jeho tvorba zdaleka nepatří k úplnému mainstreamu. Ty tam jsou ovšem zběsilé začátky spojené s hlukovými kapelami Boys Next Door a Birthday Party, poslední alba spíše nechávají vzpomenout na Caveova velkého oblíbence Leonarda Cohena a jeho zadumané klidné balady nepříliš vzdálené šansonu. Od počátku osmdesátých let je jeho jméno nerozlučně spojeno s doprovodnou skupinou The Bad Seeds v čele s multiinstrumentalistou Mickem Harveyem, jejímiž členy byly v minulosti i takové osobnosti, jakými jsou Hugo Race, Barry Adamson či Blixa Bargeld. Obzvláště z obrazových zpracování písní je patrné, že máme před sebou snad posledního rockového romantika, který navíc dokázal to nejdůležitější, to jest na rozdíl třeba od Jimiho Hendrixe, Jima Morrisona či Iana Curtise své nejbujnější roky přežít.. Ačkoliv on sám jim nepřikládá nijak nadměrnou důležitost, Caveovy videoklipy jsou nezbytným střípkem mozaiky jeho osobnosti. Na aktuální kolekci jich vydavatelé sesypali hned celých dvacet. To je porce poměrně výživná, kdo ovšem čeká něco navíc, bude pravděpodobně zklamán, protože krom klipů samotných toho na disku už mnoho dalšího nenajdeme. DVD opravdu obsahuje jen a pouze samotné klipy, které vždy v jejich úvodu většinou přímo samotný Cave s ironií jemu vlastní stručně okomentuje, zatímco ostatní členové kapely sedící okolo jen přikyvují. Jen výjimečně si dovolí něco poznamenat Harvey či Bargeld. Kolekce zahrnuje období od úplného počátku skupiny, tedy roku 1984, až do roku 1997, takže úplně nejposlednější období chybí. Bere to hezky na přeskáčku, takže vysledovat časovou posloupnost s obalem v ruce dá docela fušku, ale stojí to za to nejen díky zcela patrné vývojové linii. Kdo zná souvislosti, může vystopovat i další nasměrování - v "Do You Love Me?" je například reflektováno několik let, která Cave prožil v Jižní Americe. Režijně je nejčastěji (celkem pětkrát) podepsaný John Hillcoat, který si přímo libuje ve zpěvákem tolik oblíbené teatrálnosti a stylizaci. Jeho "Ship Song", ve kterém Nick s graciézností barového hráče pěje u klavíru, obklopeného malými holčičkami v bělostných šatičkách, na které se snáší polystyrénový sníh, patří k vrcholným momentům. Hillcoat si také často působivě hraje s kombinací barevných a černobílých pasáží, což třeba v hororově morbidním "Jack The Ripper", kde krev teče proudem, působí opravdu hodně drsně. Jednou byl osloven i slavný Anton Corbijn, jeho klip "Straight To You", kde kapela vystupuje na scéně stylizované do historického divadla (Blixa Bargeld ve slušivém baretku), však patří jen ke slušně odvedenému průměru. Dvakrát se režijně podepsal i Mick Harvey, jeho příspěvky jsou však spíše do počtu. Příjemně zpestřující je fakt, že obrazově byly ztvárněny hned čtyři zpěvákovy duety. Vedle těch s Polly Jean Harvey a Shanem MacGowanem, kde písnička kvalitativně převyšuje jen ilustrativní doprovod, je skvělý dialog otce a syna s Blixou Bargeldem ve "The Weeping Song", kde se oba houpou na loďce uprostřed igelitových vln. A asi úplně nejlepším kouskem vůbec je pak komerčně úspěšný duet s Kylie Minogue "Where The Wild Roses Grow" - nádherná ukázka Caveovské ironie, dekadentní stylizace, romantiky, lehké erotiky i morbidity, praktické odůvodnění upozornění na obalu , že je disk vhodný až pro starší šestnácti let. Sestava je skutečně ukázková. Až na minimální výjimky můžeme toto DVD považovat za svého druhu hudební best of výběr. Pomineme-li zmiňovanou skutečnost, že Cave je k tomuto druhu propagace skeptický, tak vždy záleželo jen na odvaze režiséra, kam ho nasměruje. Tudíž příznivci avantgardních filmařských technik, jako je různé dodatečné zpracování filmového materiálu poleptáním či poškrábáním, příznivci zběsilých střihů v sekundových frekvencích či příznivci klipů pojatých jako ohromující spektákly nebo minimalizované dějové filmy mají vcelku smůlu. O animaci ani nemluvě. Konzervativnost je tu za výchozí prvek, ve zdrcující většině najdeme buď samotného interpreta nebo celou kapelu v suché "koncertní" prezentaci, jen dotvořené stylizovaným prostředím, jako je třeba cela smrti v "The Mercy Seat". Hodně se pracuje s náladou a atmosférou prostředí a snahou dostat maximum z minima, patrná je i snaha neodvádět obrazem pozornost od samotné písně.