Kód neznámý

Michael Haneke u mě stále stoupá v ceně. Jako jeden z mála dokáže přesně lokalizovat ránu a pak jí bezohledně otevřít. Jeho Kód neznámý sleduje podobnou problematiku jako třeba Babel nebo Crash, tedy mezikulturní a mezicivilizační nedorozumění, vykořeněnost, imigraci, váznoucí mezilidskou komunikaci a ve srovnání se zmíněnými filmy je trestuhodně opomíjený. Nespravedlivě, ale docela pochopitelně. Haneke totiž nejde prvoplánově na efekt ani na city, netlačí děj tak okatě kýženým směrem jako třeba Crash ani se nestaví do role dokumentaristy s rozkmitanou ruční kamerou. Když konstruuje, potom tak, že si to divák neuvědomí. Jednou statickou scénou dovede nenásilně vyjádřit spoustu skrytých skutečností. A znovu se strefuje i do vlastních řad když na příkladu divadla, filmu nebo fotografie relativizuje poslání a smysl snahy vyjádřit dané problémy uměleckou formou a tím vlastně podrývá vlastní snažení. Poctivý a nemilosrdný film o věcech, které nás v současném světě pálí čím dál víc.