V roce 2009 se Todd Solondz vrátil k postavám svého filmu Štěstí. Obsadil je ale úplně novými herci. Nový film rozhodně není typický sequel, což už vystihuje ironický název, který naznačuje jedno z hlavních témat filmu - starosti bohatých Američanů v pohnuté době války proti terorismu.
Hlavní hrdinové Solondzova Štěstí se v Životě za časů války vracejí, ovšem hrají je jiní herci. Režisér své rozhodnutí komentuje tak, že kdyby obsadil tytéž role po deseti letech stejnými herci, stal by se z filmu takřka automaticky příběh o stárnutí a smrtelnosti, což nebyla témata, o která šlo tvůrci především. Život za časů války má být spíš variací na první díl, který se na stejné hrdiny dívá z jiného úhlu. Solondz proto nabádá diváky, aby se příliš neobtěžovali hledat ve filmu různé hluboké paralely k původnímu snímku, ale aby k němu spíš přistupovali s čerstvým pohledem.
Život za časů války je snad ještě více než předchozí Solondzovy filmy postavený na dlouhých, pečlivě gradovaných a kousavě ironických dialozích. Terčem autorovy satiry je tentokrát hlavně status USA jako země, která je „ve válce" s terorismem. S typicky provokativním a konfrontačním smyslem pro humor v něm jedna z postav například srovnává terorismus s učením bible a teroristy tak dokonce obhajuje. Film však především ukazuje různé malicherné starosti americké vyšší střední třídy a zobrazuje tuto společnost jako v jádru hrubě vyšinuté prostředí. Stejné poselství v sobě nese i titulní píseň, k níž napsal text Solondz, zhudebnil ji Mark Shaiman a nahráli Beck a Devendra Banhart.
Druhým tématem, rovněž ironickým, které prostupuje příběhy různých hrdinů filmu, je odpuštění. V určité fázi přípravy, kdy měl Solondz pocit, že film nikdy dokončí, ho dokonce v rozhovorech představoval pod jménem Odpuštění. V téhle souvislosti se film vrací k tématu pedofilie, které bylo ve Štěstí zdrojem tak silných kontroverzí a nakonec pravděpodobně příčinou komerčního neúspěchu. Solondz přitom v rozhovorech, které dával po premiéře Života za časů války, říká, že ho pedofilie ani tak nezajímá. Spíš ji prý vidí jako silnou metaforu pro něco, co je ve společnosti démonizováno, ostrakizováno, co vzbuzuje největší obavy a zhnusení. Solondzův film má také lépe ukázat, že postavu pedofila Dylana ze Štěstí nechtěl tvůrce zobrazit jako sympatickou, jak se domnívají někteří kritici, ale jako tragickou.
Antonín Tesař, LFŠ 2014
