Živá voda

Félix je starý muž a bohatý majitel rozsáhlých pozemků v oblasti Provence. Přes jeho půdu teče řeka Durance a místní úřady rozhodnou o stavbě přehrady. To ovšem znamená zaplavení Félixových pozemků a ten tak po vyvlastnění ve veřejném zájmu dostane jako vyrovnání třicet miliónů franků. Krátce nato zemře a jeho dědičkou je jediná dcera, nezletilá Hortense. Má početné příbuzenstvo, které rozhodne, že do dosažení zletilosti bude trávit vždy tři měsíce u některé z rodin svých strýčků a tetiček. Všichni se snaží získat její přízeň, problém ale je, že oněch třicet miliónů není k nalezení... Film ŽIVÁ VODA (L'eau vive) natočil režisér François Villiers na základě stejnojmenného románu Jeana Giona. Jean Giono (1895-1970) byl významným francouzským spisovatelem, který ve svém díle těžil především z tématiky venkovského života v rodné Provence. Příběh mladé dědičky, která se dostane do soukolí řady chamtivých příbuzných, byl navíc ovlivněn dobovou realitou, protože ve druhé polovině 50. let se v Provence skutečně začala budovat přehrada Serre-Ponçon, dnes druhá největší ve Francii (stavba byla dokončena v roce 1961). Villiers vytvořil film, který díky Gionově předloze v mnohém připomíná starší filmy Marcela Pagnola, odehrávající se rovněž v Provence (některé z nich ostatně taktéž vycházely z díla Jeana Giona). V hlavní roli nezávislé a svobodomyslné Hortense hrála Pascale Audret, která patřila v 50. letech k vycházejícím hvězdám mladé generace, v úlohách jejích příbuzných se pak objevila řada dalších známých herců. Postavu samotářského strýce Simona, u kterého hlavní hrdinka nakonec nalezne klidné zázemí, ztvárnil Charles Blavette. Ve své první roli zde debutovala také pozdější hvězda Dany Saval. Film vznikal poměrně dlouhou dobu, natáčet se začalo již v roce 1956 a dokončovací práce proběhly zjara 1958. Premiéra proběhla 13. června 1958 a film se zařadil na 4. místo v komerční úspěšnosti mezi francouzskými filmy v daném roce (v kinech jej viděly více než čtyři milióny diváků). Film byl v roce 1958 nominován na Zlatou palmu na festivalu v Cannes a v následujícím roce získal ve Spojených státech Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film.