Amfitrion

"Amfitrion". Již staří Řekové...Tak může znít úvod, neboť jmenovaní přisuzovali svým bohům lidské vášně a slabosti, zejména pak ovšem v oblasti lásky. Proto se v řeckém bájesloví pán a vládce země a nebes Zeus (u Římanů Jupiter) představuje jako záletník, který se zálibou poctivá pozemské krasavice svou milostnou přízní. I zalíbilo se mu jednou také v thébské princezně Alkméně a sestoupil k ní v podobě jejího muže Amfitriona. Z toho poměru pak se Alkméně narodil řecký národní hrdina Herakles. Není proto divu, že tato báje byla již od starověku oblíbená u básníků a o¨d té doby mnohokrát ve světové literatuře zpracována. Německý film, ač chtěl být parodií starověké báje, si tento příběh poněkud umravnil. Což kdyby, nedej bože, bůh Jupiter nebyl čisté arijské krve? Proto zálety Jupiterovy u Alkmény skončí pro něho ostudou. Vysvětlení: protože byl příliš rozohněn láskou, ochlazuje její žár přemírou samoského vína, ožere se jak zákon káže a usne. Žhavá touha Alkmenina po objetí lžimanžela, který se domněle vrátil z války zůstala neukojena. To je dějovou osou této parodie, která zejména tím, že do řeckého světa promítá především slabosti a směšnosti tehdejší současnosti, jeví se zábavnou veselohrou, natočenou hodně okázale a za pomoci dovedných technických triků. Herecky je v popředí výkon Paula Kempa ve dvojroli Merkura a sluhy Amfitriona, v níž zejména jako sluha dobře charakterizoval skutečného, věčně opilého ulejváka a současně utrápeného boha, který se do této úlohy na Jupiterův rozkaz musel vpravit. Willy Fritsch se představuje dokonce v trojroli: Jupitera, domnělého a pak opravdového Amfitriona, a zdálo se tenkrát, že v této roli se našel a byl víc ve svém živlu, než v úlohách unylých milovníků. Mezi hrajícími ženami bylo více osobního půvabu, než hereckosti - vyjímku tvořila ovšem stará herecká harcovnice Adéla Sandrocková, která jako Juno dovedla nahnat strach podpantoflovému olympskému hrdinovi.