Píseň slunce

Před válkou se někdy stalo, že operní pěvci zaměnili koncertní sály a divadelní jeviště za plátna v biografech. Tehdy vedoucí filmoví zpěváci, Jan Kiepura a Tauber, dostali nového konkurenta v italském tenoristovi Giacomo Lauri Volpi, který debutoval ve filmu "Píseň slunce", německého režiséra Max Neufeld. Je dneska těžko zjistitelné, proč zrovna vybral toto dílo, snad to bylo tím, že výrobcům nezáleželo na obrazovém pojetí ani na dějovém podkladu nebo na výkonu jednotlivých herců, protože za hlavního činitele celého filmu byl považován hlas italského tenoristy. Zpíval divákům operní árie, lidové písně i Pietro Mascagni skladby v době, kdy se na plátně zmítaly figurky herců, kteří jako by věděli, že jsou v tomto filmu druhořadí s nepatrným významem. Drahocenný tenor byl občas vystřídán orchestrálním nebo houslovým koncertem. Režisér neměl tehdy šťastnou ruku ani ve výběru přírodní scenérie: vybíral jen chronicky známá místa, která byla nabízena na prospektech cestovních kanceláří, fotografiích a pohlednicích, které ti movitější posílali svým přátelům z dovolených. Po snímcích římského kolosea následovala Neapol s Vesuvem - obrázkem známým každému školáčkovi z učebnice. V Benátkách byla hlavní hrdinka režisérem "nasměrována" (jak jinak) na náměstí před kostel sv. Marka krmit holuby a na Capri je donucena se opalovat na pobřežních skalách. "Píseň slunce" byl film, který by nebylo problém nahradit několika gramofonovými deskami a albem starých pohlednic. A to bylo pro film málo.