Netopýr

Straussův "Netopýr" patřil mezi ty operety, pro které se tomuto jevištnímu útvaru již mnoho prominulo. "Netopýr" byla klasická opereta a znal ji tehdy každý, a proto v roce 1931 ji znovu k divadelně-filmové slávě vzkřísila režie Maxa Reinhardta. Nu, a v této operetě se ve zvukovém filmu představila světu česká hvězda Anny Ondráková jako komorná Adéla. Drzá až běda, naivní k neuvěření, pikatní a zároveň srdečná, rtuťovitě hbitá a pohyblivá a udiveně zasněná, tak taková byla její filmová postava, ze které dokázala udělat osu celého příběhu. Ten se celkem jen v maličkostech lišil od děje operety. Jen byl mnohem výpravnější a ležel tudíž svým těžištěm hlavně ve slavnosti u prince Orlovského. Tento se však v osobě herce Ivana Petroviče příliš nepovedl, protože nebyl ani moc blazeovaný a unuděný, ani dost chytlavý a zamilovaný. Tak něco uprostřed a tady se dá říci rovnou, že prostřednost není umění. Také Rosalinda Betty Wernnerové byla německy studená již od pohledu. Oproti ní Georg Alexander jako její rozdováděný manžel byl zábavný a i přes svoje hříšky byl jistě divákům sympatický. Karel Lamač jako režisér se hodně spoléhal na vnější efekt výpravnosti a dopomohly mu k tomu navíc ještě baletní scény. Jinak dokázal chvályhodně zachovat styl dobového oblečení a společenských zvyklostí doby od natáčení filmu vzdálené šedesát roků. Hudebnímu zpracování se sice ztratila leckterá půvabná melodie divadelní operety (viz naši o něco mladší "Polskou krev"), avšak na omluvu lze říct, že film není divadlo a co zůstalo, stačilo zcela na to, aby se laskavý divák nebo posluchač přenesl zcela do nálady doby a tohoto příběhu. Třetí ze známé trojice - kameraman Ota Heller - byl dokonale znalý svého řemesla, proto odvedl ve filmu kus poctivé a moderní práce.