"Když struny lkají". Touha po mluveném filmu v národním jazyce byla u každého národa přirozená, ale u malých národů narážela na potíže, velmi těžko překonatelné. Byla to zejména odbytiště, která byla omezená, a jež po financích byla největší překážkou. Nikomu se do tak riskantních předem ztracených podniků nechtělo. Byli jsme tenkrát v situaci, že dobrá česká filmová tvorba byla bez Německa takřka nemožná, jinými slovy: každý český zvukový film se musel zároveň vyrábět v německé verzi. Německo si pak film zaplatilo. Proto se musel film dělat tak, aby i pro cizinu byl přijatelný. Bylo v tom jisté uspokojení, že český film "Když struny lkají" byl zakoupen též pro Německo a měl premiéru v samotném Berlíně.
Při velké mezinárodní soutěži musel mít film určitou úroveň a kvalitu, aby prorazil. Při posuzování se jistě přihlíželo k těmto parametrům. Od prvního českého zvukového filmu nikdo nečekal, že bude hned nějakým objevem či veledílem. První český román, první české drama také jimi nebylo, ač při možnostech takového množství vzorů, museli být posuzovatelé ve shovívavosti opatrní, aby nebudili dojem spokojenosti nad prostředností. Film se tehdy chvíli jmenoval "Když struny znějí", nebyl tedy žádnou epochou ve vývoji českého "mluvícího" filmu, ale také nebyl o nic horší, než průměr zahraničních snímků k nám tehdy dovážených. "Není-li překvapením není ani zklamáním".
Dějově byl pro tento film zvolen příběh o matce, vyštvané i s dítětem zhýralým otcem do zlého světa: trpí jim oba, matka i dítě, když jsou od sebe odloučení. Matka se stává barovou tanečnicí a animírkou, je nucena zpívat a smát se čast přes závoj slz. A ještě jedna ztroskotaná existence se zde vyskytuje: kdysi slavný houslový virtuós, dnes drban a tulák bez domova, dobrák, který se hošíka ujme. Tedy příběh jako tisíce jiných a ale ve své podstatě stejných jako by tvořených přes kopírák.Všechno je zde cíleně vypočítané na citlivé obecenstvo.
Režisér Fehér (paradoxně zahraniční režisér točící první č e s k ý mluvící film) opřel se o osvědčený recept skládající se s působivosti kontrastů: střídá současně probíhající události těsně za sebou, pochybný lesk života i jeho stíny. Snaha po vyvolání nálady národními písněmi vedla však místy k jistým nehoráznostem: Slováci i Slověnky zpívají české písně, pobudové a zkrachovaní existence v noslehárně si v bídě a stesku - ulevují národními písněmi, které zaznívají i v rozflámovaném baru. Těch opileckých scén a flámů by v tomto filmu mohlo být méně. Milým překvapením byla pěkná a znělá naše m a t e ř š t i n a .
Snad právě snaha po výraznosti a zřetelnosti svedla mnohdy herce až deklamátorskému přízvuku. Před těmi osmi desítkami let, panoval názor, že dítě dovede pro film hrát, ale pochybovalo se, že se najde dětská filmová hvězda, která by dovedla ve filmu přirozeně mluvit, a nikoliv nacvičeně papouškovat a odříkávat se školským přízvukem. Proto byl tehdy malý Fehér srdečný a přirozený, dokud neotevřel ústa. Magda Soňa, měla jasný a čistý hlas, lepší, než mnohá slavená cizí herečka, škoda, že jej, hned od počátku naladila příliš sentimentálně. Václav Vydra zůstal nejen tenkrát, ale i později jevištním hercem i ve filmu s divadelností gest i hlasu. Nesporně nejvýše na herecké laťce stal nesporně svým výkonem Jaroslav kocián, hlavně proto, že se nejméně snažil vypadat herecky.
Samozřejmě, že jeho houslová sóla zajišťovala filmu úspěch u obecensta, jakož vůbec hudební stránka filmu patřil k jeho kladům, zejména hra cikánské kapely. Po kamerové stránce měl film co dohánět.
