Bouře nad Mont Blancem

Když na počátku třicátých let přišel do československých biografů film "Bouře nad Montblankem", provázelo tento snímek skromné upozornění , že obsahuje některé záběry a snímky z astronomické a meterologické observatoře, na níž jeden čas působil jako mladý učenec a jeden z nejvýznačnějších bojovníků za československou svobodu - Milan Rastislav Štefánik. Informace před těmi osmdesáti roky velmi zajímavá a dojemná, ale kdepak ty loňské sněhy jsou...Film byl režírován zkušeným filmařem dr. Franckem tak, aby se při něm uplatnily oslňující krásy a démonické síly přírody v končinách věčného ledu a sněhu v oblasti nejvyšší evropské hory Montblanku, Pod jeho vrcholem v nejčistším ovzduší, vybudovala si věda svou pozorovatelnu a jeden z jejich oddaných služebníků vědy, vždy na několik týdnů žije tam nahoře sám, opatruje složité přístroje, měří, pozoruje, zapisuje a denně posílá zprávy radiotelegrafií těm dole a celému ostatnímu kulturnímu světu.Asistenkou jednoho z profesorů byla jeho dcera, která denně zprávy přijímala a mezi ní a neznámým odesilatelem se vyvinulo srdečné duševní souznění. Díky své sportovní odvaze využije obratně lyžařského závodu nazývaného "Honba za liškou", aby se pomocí smělého letce Udeta s ním seznámila osobně. Ale hory si vyžádaly oběť jejího otce a tragedie hrozila vyvrcholením, když mladému vědci na Montblanku omrzly ruce. Toto jsou útržky z filmového děje. Ale ten zde nebyl tou hlavní věcí, nýbrž obrazy z přírody a zápas lidí s ní, s hlubokými trhlinami ve sněhu a ledovcích, se zničujícími lavinami a nedostupností hor. Po téhle stránce film podával to nejlepší, co zde v dané době vůbec z této tématiky bylo. Žádná ateliérová práce (vyjimku dělaly fotografickou cestou vložené blesky), všechno čirá, bílá i děsná skutečnost, se kterou tvůrci tohoto filmu svedli dost zápasů, než své záběry pospojovali do smysl dávající dějové pásmo. V hlavních rolích měli diváci možnost vidět Leni Riefenstahlovou (koho by tenkrát napadlo, nejmíň asi ji samotnou, že se tahle kontroverzní filmařka bude moci na tento film dívat ještě za dlouhých sedmdesát tři let) a Fred Kayssler, oba byli ve filmu docela přirození a prostí, proto sympatičtí. Stylu filmu odpovídalo, že je v něm jen poskrovnu hovorů, protože film hovořil nejčistším jazykem, kterým byl nádherný obraz.