Imaginární lásky

Odehráno očima a přesto bohémské , uvolněné a sebeironizující - vše tonoucí v cigaretovém kouři, až z toho štípou oči. V hlavní roli milostná rivalita mezi mužem a ženou pojatá jako pistolnický souboj plný radostného očekávání, na jehož konci vždy někdo padne k zemi, ale znovu vstává, olíže rány a s grácií toreadora vcházícího do arény bojuje dál, až do naprostého ztrapnění... a ano, takhle nějak se chováme, když někoho hodně chceme :-). U svěžích detailů a stylizace, prokládaných lahodným repetivním podkresem, nelze nevidět inspiraci minimálně dvěma filmovými ikonami, z nichž na jednoho doma volají Kar-waii a na dalšího Quentine, pro hravost a zábavnost Imaginárních lásek však lehce odpustitelnou. A ten smrtelně vážný monolog o kouření - jako by mně viděli do hlavy:-)

Tak tohle měl být snímek, který jsem toužil tolik vidět, který jsem nemohl tak dlouho nikde sehnat a který mi po zhlédnutí vytvořil na tváři kyselý úsměv a nutil mi položit si otázku "Co to mělo kurňa být"? Ano to byl on! Chvilkama jsem nevěděl jestli je film o voze nebo o koze, a to nemluvě o třech totálně nesympatických filmových postavách ( s herci jsem problém neměl, zahráli to výborně). Nejvíc mi vadila postava Marie - nesympatická pipka, která si hrála na Audrey Hepburn, o proti klukům vypadla o mnoho let starší, jediné čím mě bavila, byla její láska k cigaretám. Co mě opravdu pobavilo byl konec, když si naše dvojice vybrala nový objekt své touhy. Od šikuly Dolana jsem čekal teda mnohem, ale mnohem víc. Mně Imaginární lásky zklamaly, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem je viděl a netrápil se o jaký že to filmový zážitek jsem přišel. Právě si dávám svou oblíbenou cigaretu, vyfukuji vášnivě kouř (Fúúúú) a tomuhle láskovému chaosu dávám 60%.

Solidní artová hračka o podobě "lásky" v rámci současné pseudointelektuální městské subkultury generace Y.

Výborný film, řekla bych, že ještě o něco lepší než režisérův předešlý snímek Zabil jsem svou matku. A nejlepší: "Není to můj typ", "Můj taky ne".