Hlava druhých

Bratislavští tvůrci nám při svém obligátním pondělku poskytli ukázku z tvorby významného francouzského autora Marcel Aymé (1902 – 1967). Z jeho úspěšných prací dramatických vybrali hru HLAVA DRUHÝCH, komedii, která vznikla v roce 1952. Pavol Haspra upravil pro televizi dílo, jež karikuje byrokracii, stejně jako je tomu u Ayméa v četných jiných hrách, povídkách a románech. Autor sice několik let studoval medicínu, ale předtím, než se stal novinářem, prošel snad půltuctem úřednických zaměstnání, takže o speciálním druhu tuposti bankéřů, právníků, pojišťováků atd. ho nemusel nikdo příliš poučovat. Pro Ayméovu komiku, jak jsme to koneckonců viděli v Hlavě druhých, je charakteristické, že se nespokojuje s půdorysem pravdivé či pravděpodobné anekdoty, ale že komický nápad mu slouží pouze jako odrazový můstek k burlesce, karikatuře, zkrátka k imaginaci komiky. Dokonalá znalost života přitom autorovi nedovolí, aby výpověď opustila horizont obecnější sociální závažnosti, což v pracích nejúspěšnějších přináší prvky ostré společenské satiry. Pavol Haspra se ujal realizace hry i jako režisér a vsadil na pětici osvědčených herců – Milan Kňažko, Pavol Mikulík, Oldo Hlaváček, Ida Rapaičová a Milka Zimková. Akcentoval tradičně břitkou a svižnou techniku francouzské konverzační komedie, která sice vychutnává řadu překvapivých situačních zvratů, ale vyrovnává se s nimi spíš dialogem než následnou akcí. Přirozenou osou inscenace se stal výkon Milan Kňažko v roli jazzového zpěváka Valorina, nespravedlivě obžalovaného z vraždy staré ženy. Když se ctižádostivému a cynickému prokurátorovi podaří na základě chatrných indicií přece jen dosáhnout jeho odsouzení k smrti, dochází v ději k obratu, který napíná autorskou licenci takřka k prasknutí, leč následující vývoj syžetu tuto násilnou nepravděpodobnost dodatečně rehabilituje. Je Marcel Aymé zásluhou, že problém neodbyl erotickým skandálem kolem smyslné a pokrytecké paničky prokurátora a že bez moralizování a s vtipem odhalil zákulisí zkorumpované justice, ovládané v konečné instanci karikaturou všemocného mafiána. Vkusná podívaná nepřinesla žádné nové formy uměleckého ztvárnění, použila několika známých klišé, avšak zdůraznila něco, co na obrazovce nevídáme zas tak příliš často – osvobodivou sílu humoru. BÍLEK, Petr [pb]. [i]Týden v televizi[/i]. Tvorba, týdeník pro politiku, vědu a kulturu. 1981, č. 27 [8. červenec], s. 23. [upraveno, zkráceno]