Screaming Masterpiece

Ocenění: Edda (výroční islandská cena) 2005: nejlepší kamera Pro většinu světa reprezentuje islandskou hudební scénu především svérázný samorost Björk a v posledních letech také Sigur Rós. Jak ale ve svém dokumentárním filmu dokazuje režisér Ari Alexander Ergis Magnússon, navzdory malému počtu obyvatel se Island může vykázat bohatým spektrem hudebních uskupení či osobností, realizujících se v rozličných žánrech. Právě na této disproporci režisér svůj dokument zakládá. Jak je možné, že se Island může pochlubit snad největším procentem hudebníků v poměru k velikosti národa? Jak to, že to islandským muzikantům, kteří mnohdy doslova začínají v garáži, tak vychází? Čím je islandská hudba pro posluchače z jiných zemí tak atraktivní? Nalézat odpovědi na tyto otázky není vůbec jednoduché. Už jen proto, že islandská kultura je pro většinu okolního světa značně neuchopitelná. A právě v ní je stále ještě hluboce zakořeněna i místní hudba. Proto se také Magnússonův film částečně stává kulturologickou studií. Jedině při vylíčení formujících souvislostí je možné porozumět specifikům islandské hudby. Je důležité vědět, z jakých tradic vychází a vůči čemu se místní muzikanti mnohdy vymezují. Je třeba pochopit, v jakých podmínkách nahrávky často vznikají (např. místní fenomén Mugison si většinu dřívějších desek natáčel sám doma). Je nutné si uvědomit, že existuje zásadní rozdíl mezi uvedením nahrávky nebo alba na mezinárodní scéně, či pouze na Islandu. Přes všechny tyto úvahové pasáže můžeme Screaming Masterpiece vnímat také jako prezentační ochutnávku z bonboniéry zvané islandská hudba. Jako hudební mezižánrový průlet, pokrývající scénu elektronickou (Ghostigital), hiphopovou (Quarashi), hardrockovou (Mínus) či indierockovou (Bang Gang, Slowblow). Z těch známějších osobností a kapel ve filmu uvidíte vedle již zmiňovaných Björk, Sigur Rós a Mugisona také např. britského muzikanta Damona Albarna a režiséry Fridrika Thóra Fridrikssona či Dagura Káriho. Petr Pláteník, 36.LFŠ 2010