Já, Don Giovanni

Ani by mi tolik nevadily laciné kulisy a vůbec chudá výprava (i když Saurova mnohem minimalističtější pojetí takové Iberie nebo Fada jsou mi podstatně bližší), ale problém je v tom, že mě to tentokrát vůbec nechytilo za srdce. Hudba je samozřejmě skvostná, nahlédnutí do zákulisí vzniku slavné opery z trochu jiného fiktivního úhlu než jsme zvyklí z Amadea je docela zajímavé, ale jinak dost nuda. Promítnutí osudů tvůrců do jejich díla už si Saura vyzkoušel před lety v Carmen. Ani tehdy nešlo o hlubokou psychologii, ale fungovalo to o mnoho lépe.

Ani božská Mozartova hudba a obdivuhodné pěvecké výkony nevyváží ochotnické papundeklové kulisy, nevhodně zvolené herecké obsazení(snad jen na Lorenza Balducciho), pitoreskně rozvrkočené paruky a laciné masky, vzezřením připomínající prodejnou tvářičku uvadlých metres(jimiž také bezesporu jsou). A to je na tak přímočaré nahlédnutí do historie příliš mnoho nedostatků. Jak by podotkl sám císař Josef II – „Pro mé vídeňské poddané to bude trochu těžké sousto.“