Biutiful

Uxbal. Je rozvedený, stará se o své dvě děti a jednoho dne se dozví o rakovině a krátkého času svého života. A my máme možnost vidět, jak s tím naloží. Snímek plný filosofie a mouder ve spleti kruté reality daných životních situací. “Je nebezpečné věřit člověku, který má hlad.” “To je svět, ve kterém žijete, a sami jste si ho vytvořili.” Sice tu jde o jediné a tím je rodina, ale protože všechno souvisí se vším, neopomenuty nejsou ani další problematické prvky současného světa, jako je netolerance, rasismus, misogynie a s tím samozřejmě spojená imigrace, homosexualita a kupodivu v rámci Španělska i fašistická historie ve dvacátém století. A co vlastně tohle všechno má společného s Uxbalem? To prozradí snímek se svou tříhodinovou stopáží, který je svou složitostí cílený spíše do řad náročných diváků. Dokázal by se někdo vžít do situace Uxbala? Jeho dny znamenají neustálou houpačku mezi životem a smrtí. Každý den se probouzí s vědomím, že to všechno brzy skončí. Pomalu umírá s myšlenkami o věčnosti a míru, které může mít po smrti, s vědomím, že jeho blízcí zůstanou naživu. Tento příběh se pohybuje mezi tím, co je a co není žádoucí, mezi jedním a ostatními. Je to téma o naději a vykoupení se vším všudy, co život přináší. A není toho zrovna málo. Svým způsobem snímek poukazuje na to, co všechno by měl člověk udělat, aby po smrti našel duchovní mír. A protože má snímek na svědomí Alejandro González Iñárritu, o žádnou zábavu tu rozhodně nejde.

Iňárritu musí být náramně veselý pán, který točí s veselými lidmi samé veselé snímky :-)) Ale jo, dalo se, bylo to vpravdě ze života, jestli se živoření všech zúčastněných vůbec životem nazvat dá, pravdou je, že takový film jsem schopná vstřebat tak jednou za pět let. Tak zas někdy, pane režisére...

Ani nevím, co k tomu napsat? Opět dokonalý filmový zážitek. Hned od začátku mě Inárritu vtáhnul do děje a Bardemovi jsem věřil úplně vše. Film mě nutil přemýšlet a přehodnocovat vlastní život. Jo působí to depresivně, ale život v takovýhle podmínkách je depresivní a myslím, že vím o čem mluvím. Kloubouk dolů, filmy tohoto žánru žeru se vším všudy. 80%

Délka možná mnohé odradí, ale stojí to za výdrž. Mnohovrstevnatost a sonda do životů obyvatel Barcelony není pro křehké dušičky. Možná trochu depresivní, ale život přeci není jenom o úsměvech.