Africa United

Ocenění: Edda (islandská výroční cena) 2005: nejlepší dokument Někteří z diváků ve svých reakcích zpochybňují dokumentární status filmu, je však zřejmé, že jej takto můžeme vnímat. Fotbalový tým cizinců na Islandu skutečně existuje (účastní se nejnižší místní fotbalové soutěže) a osoby vystupující ve filmu ztělesňují samy sebe. Skutečnost, že autentičnost některých záběrů je snad vyvratitelná, nemusí zákonitě znamenat, že se nejedná o dokument. Jak vědí např. pravidelní návštěvníci MFDF Jihlava, pojem dokumentární film již dnes nezastupuje pouhé mechanické zaznamenávání reality. Spíše naopak, autoři dokumentárních filmů manipulují nejen s obrazem, ale často i s projevy jednání zobrazovaných osob. Výjimečná není ani přímá inscenace. Rozlišení hranice mezi hraným a dokumentárním filmem je čím dál obtížnější. A většinou i zbytečné. V případě snímku Africa United islandského režiséra Olafa de Fleur Johannessona můžeme uvažovat o dokumentárnosti v souvislosti s autentičností sdělení filmu i projevů jednotlivých aktérů. Záznamy fotbalových utkání rozhodně nejsou inscenované. Nemluvě o scénách emotivních výbuchů, především ze strany Srba Zlatka. Nemůžeme ani mluvit o konkrétních hereckých výkonech. Jednotliví představitelé filmu snad vystupují příliš suverénně, na druhou stranu lze tento fenomén odůvodnit temperamentem většiny z nich. Kritikům dokumentárnosti Johannessonova filmu samozřejmě nahrává, že vykazuje zjevný dramatický oblouk. V jeho průběhu sledujeme, jak si jde manažer fotbalového týmu cizinců Zico za svým cílem a postupně naplňuje všechny požadavky související se zapojením do oficiální soutěže. Je zcela zjevné, že se v případě mnohonárodnostního celku nejedná o úkol jednoduchý. Zvláště pokud jej uskutečňujete v zemi, jako je Island - ne snad nepřátelský vůči všemu cizímu, ale dlouhá století se vyvíjející takřka v naprosté izolaci. Přesto odhodlání všech zúčastněných splnit si svůj sen a přes mnohá protivenství si pořádně zahrát fotbal je tím nejpozitivnějším poselstvím, které tento film předává dál. Petr Pláteník, 36.LFŠ 2010