Žně

"Žně" (Harvest). Tento rakouský film s dějem odehrávajícím se převážně v předválečném Maďarsku, měl několik sympatických stránek. Předně byla jeho základní idea, vinoucí se jim po krátké předehře až do konce: víra v povinnost, kterou ukládá tvrdá selská práce, spojená s láskou k půdě a jejím plodům, ukládající pokoru ve službě, ale živící též nezlomnou energií, jde-li o to, zachránit výdobytky této práce. A v kontrastu proti tomu je poválečný a hýřivý život magnátského panstva, majícího pro ty, kteří pracovali na jeho a na svých lánech, jen zlé slovo, pohrdání, ránu jezdeckým bičíkem. Rámec děje je dán tím, že bývalý rytmistr přejímá předlužený statek po tragicky zahynulém otci, z něhož mu nakonec zbylo jen 60 jiter a služebná, sirotek po současně zahynulém kočím. Ale toto děvče, prosté a čisté, má v sobě poklad životní energie, pracovitosti a znalosti hospodaření. S její pomocí rytmistr hospodaří, nepozoruje ovšem, že oddanost hospodyňky přechází v lásku. Ale je to láska pokorná, hotová obětovat se, i když hrozí nebezpečí, že rytmistr upadá do osidel šlectické kokety. Ale jedno stojí nade vším, a to nelze obětovat: ž n ě a toto dramatické vyvrcholení děje dalo u nás v Československu i název tomuto filmu "Žně". Julinku hrála Paula Wesely. Byl to krásný herecký výkon, zušlechtěný velkým uměním, kterým dovedla tato herečka vyjádřit přirozenými a proto tak prostými a úžasně sugestivními prostředky, nesložitý citový život tohoto milého děvčete, jenž byl utvářen tak málo nějakými směrnicemi, ale pokorou, oddaností, vírou v povinnosti a tichou, odříkavou láskou. Attila Hörbiger (v občanském životě to byl manžel Pauly Weselé) zahrál v roli rytmistra pravděpodobnou a životnou postavu muže, který dlouho nechápal, že věrná a milá služebná může žít také svým citovým životem a v této své nevědomosti šlapal po nádherném lidském květu, kterému nechtěl ublížit. Režie Gézy Bolváryho využila především kontrastů mezi lesklým životem paláců a prostými krásami širých lánů, posvěcených lidskou prací a láskou k nim.