Moje štěstí

Hraný debut cenami ověnčeného dokumentaristy, jehož dílo se s oblibou charakterizuje nejrůznějšími ismy (minimalismus, konceptualismus…), byl na premiéře v Cannes netrpělivě očekáván. Jeho drtivá bezvýchodnost mnohé překvapila, domácí kritika mu přiřkla nálepku „antisovětský“ a režisér čelil nařčení z očerňování ruské společnosti a trestuhodné citové distance od svých postav. Klasický bildungsromán v žánru road movie Loznica nahlodává nečekanými časovými, stylistickými a prostorovými skoky. Radikálnost sdělení si nezadá s nekompromisním formálním ozvláštněním, a tak se současnost prolíná s válečnou dobou, zima se volně proměňuje v léto, dokumentární záběry prokládají retroscény v nejlepší tradici sovětského mainstreamu a motivy i postavy se zmnožují nikoli za účelem provázání jednotlivých scén, ale kvůli rytmu. Původní scénář tvůrce vystavěl z reálných příběhů, které stmelil postavou řidiče náklaďáku. Ten jako by po cestě do sousedního města přejel bludný kořen a ocitl se ve světě zášti a nenávisti, jímž skoro není možné projet a zachovat si lidskou tvář a důstojnost. Příběh se má formálně odehrávat v postsovětském Rusku, ovšem svou strukturou i výpovědí naznačuje trvalou morální zdecimovanost tohoto území nejméně od dob druhé světové války. Právě během ní se odehrává klíčová scéna filmu, v níž člověka konfrontuje zlo sovětské i fašistické a která poukazuje na bezpráví jako společenský fakt. Násilí, jež postupně zaplňuje celý prostor snímku, působí úmyslně nadsazeně i zcela uvěřitelně zároveň. Lhostejnost ruské společnosti a její vlády (zrcadlené ve filmu policejním běsem) k hodnotě lidského života je v režisérově podání stejně jako ve skutečnosti vrcholně alarmující. Ačkoli násilí se v ruských dějinách stalo normou, mělo doposud vertikální charakter. Loznica oproti tomu upozorňuje na zlo horizontální, rozpuštěné mezi obyčejnými lidmi – zlo, které pramení z neznalosti toho, co vlastně od života chceme. Kamila Dolotina Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017