Moskytiéra

Sedm psychopatů onehdá - břídilové! :-) Nevím, jak správně uchopit výzvu, o kterou se snímek pokouší, ale v podstatě na něm není nic nenormálního, v životě je možno zajít, kam až si dovolíme a vše zde zobrazené se může stát, každý si svoje traumata léčíme po svém a dovedeme si svou terapii racionálně obhájit - třeba zásadovostí, s kterou matka vychovává dítě, aniž by tušila, že mu svými metodami ubližuje neporovnatelně více, než kdyby ho pleskla přes zadek. Chladně vykalkulovaná a bizarní, přesto zajímavá studie lidského soužití.

To, co na začátku vypadá jako tragikomický obraz jedné naprosto šílené katalánské rodiny, za kterou by se nemusela stydět ani řecká kinematografie, vám v průběhu filmu bude připadat stále více normální. Svérázné řešení osobních i rodinných krizí a hledání východisek režisér zakomponoval do pestré galerie postav, z nichž každá aplikuje trochu jiný přístup. Život má s komárem společné to, že dokáže pěkně bodnout, žádná moskytiéra proti němu však neexistuje.

Líbí se mi název filmu,protože je to názorný příklad toho,že takovou moskytiéru mají lidé před dveřmi domu,kde ostatní nevidí jejich pravé já.Moskytiéra je tak trochu filmem o hledání spřízněné duše a mezilidských (potažmo rodinných) vztazích.V tomto snímku nejsou všichni až tak "normální",jak by se na běžnou rodinu slušelo. Film mi hodně připomíná dánský snímek Smukke Mennesker,jenomže v dánském snímku šel děj do větších extrémů a přitom nekřečovitě a paradoxně mi přes všechny ty povahové anomálie byly dánské postavy o mnoho sympatičtější,než tomu bylo v Moskytiéře.I závěr filmu (společné stolování) měla Moskytiéra se Smukke Mennesker stejný.Zatímco ale v Moskytiéře vše tak nějak vyšumělo do ztracena bez nějaké pointy nebo faux pas (čekal jsem třeba nějaký zvrat u mlčící paní,nebo příchod mladého milence),tak v dánském snímku jsem na konec koukal s otevřenou hubou a to se ani moc nemluvilo. Líbil se mi herec Eduard Fernandéz,který stejně jako v Argentickém snímku Metoda,zahrál svůj part v tradiční bílé košili, výborně.