Ariane

"Ariane" i přesto, že tehdejší všudypřítomná prvorepublikánská cenzura odebrala několik nevinných metrů z tohoto filmu, zůstal přesto krásným a uceleným dílem. Režisér Czinner pracoval věrně podle motivů stejnojmenného románu Claude Aneta a představil divákům Elisabeth Bergnerovou v úloze Ariany takovou, jakou ji Anet slovně vytvořil: s mladým, okouzlujícím úsměvem, s rozechvívající nitrností a jemností ruské studentky, která se na divadelním představení "Dona Juana" setká s bohatým dobrodruhem. Tento s ní naváže přátelství s podmínkou, že se oba spolu příjemně pobaví, ale vystříhají se lásky. "Nevinné dívce bych se vyhnul", řekne jí, a Ariane s nadlidskou silou zapírá svoji nevinnost. Avšak náš nešťastný dobrodruh "hledal zábavu a nalezl lásku", proti svému přání a zásadám. Happy end. Mužskou úlohou byl pověřen Rudolf Forster, jehož sympatická lhostejnost světáka získala si více náklonosti obecenstva, než místy nesrozumitelná výřečnost. Elisabeth Bergnerová se do své nesnadné úlohy vžila s obdivuhodným zdarem, její hlas byl usměrněný a zjev velice půvabný. Jediná vada režie byla, že Czinner otevíral skoro každou scénu otevřením dveří a končil ji jejich zavřením. Zdálo se, že se obával při nesnadném zfilmování "Ariane" zahájit scénu bezprostředním vstupem do jejího prostředí - kdo to dneska ví?