Mé srdce touží po tobě

"Mé srdce touží po tobě", byl již kolikátým v řadě, ve kterém vystupoval a pochopitelně, že i zpíval polský tenor Jan Kiepura a stejně jako předchozí snímky, ani tento nezůstával v líbivosti pozadu. Filmy byly takříkajíc Kiepurovi šity na tělo. I v tomto mohl do syta uplatnit svůj sytý hlas, který měl i v reprodukci příjemné zabarvení. Ve filmu představuje tenor zkrachované společnosti, která se plavila z Jižní Ameriky do Monte Carla. Na moři objevil náš hrdinný tenor ve svojí kabině hezkou dívku, která cestovala načerno. Vnikne do první třídy mezi zazobance a zazpívá této smetánce, aby od ní vzápětí vybral peníze na lístek pro onu dívku, do které se (to by žádného diváka ani ve snu nenapadlo) ovšem zamiluje.. Po příjezdu do Monte Carla, nejsou ani za boha schopni přimět ředitele, aby jejich společnost angažoval. Uspořádali tedy na náměstí představení na vzdor a to představení téže opery, která se hrála uvnitř. Co se však nestalo: drtivě zvítězili, obecenstvo se hrnulo z divadla, kde zpívali svoje role starouškové a kde babičky představovali milenky, a tímto film nabral směr pro všestaně šťastný konec. Samozřejmě, že scénář byl komponován tak, aby dal Kiepurovi možnost co nejvíc zpívat, přičemž se režisér snažil obejít úskalí dlouhých zpěvních pasáží záběry okolí a dát tak stojící akci zdání pohybu. Hlavní úlohu ve skutečnosti hrál německý komik Paul Kemp, který představoval ředitele zkrachované společnosti, znamenitě zahrál věčného smolaře, který kolísal mezi návaly krajního optimismu ale i pesimismu. Tento cholerik byl schopen měnit náladu, jako by se otáčel na čtyráku. Rtuťovitá živost, překotnost řeči, schopnost bleskurychle přeměnit fysiognomii zcela naruby - tak to byly hlavní prvky této komické osobnosti, která, jak by se z tohoto filmu dalo vytušit, by mohla vyrůst v něco většího, jak v tomto snímku dokazoval v několika místech, která měla do jisté míry něco Chaplinovského. Paul Hörbiger v úloze druhého ředitele nakreslil svým herectvím zábavnou figurku zapomětlivého ředitele velké opery s patřičnou rutinou, ostatní role, včetně M Eggertové, byly provedeny v obvyklých mezích.