Parade

Přestože byl snímek Parade od počátku koncipován pro regulérní distribuci v kinech, rozhodl se Jacques Tati pro natáčení na video, jako by očekával přechod k digitálnímu formátu. Jen díky financím švédské televize se mu podařilo vytvořit toto představení, v němž vystupuje jako pan Loyal. Možná částečně předpokládal, že jde o jeho poslední celovečerní film, takže se v něm vrací ke svým začátkům v hudebních kabaretech. Máme možnost vidět pantomimická čísla, jimiž okouzloval přátele v mládí. Většina z nich je inspirována jeho životní vášní - sportem. Celé vystoupení je koncipováno jako cirkusové představení, přestože se v něm dostáváme také do zákulisí, ale oba světy se natolik prolínají, že je od sebe lze jen obtížně odlišit. Tati se uchyluje k dokumentárním postupům, aby cirkusová atmosféra byla dokonalá. Co bylo ale ve své době naprosto unikátní, to je začlenění diváků do představení. Vše je vedeno snahou, aby zanikla hranice mezi jevištěm a hledištěm. Výstupy jsou prokládány také skeči z předsálí. Tati tvrdil, že dialogy v jeho filmech nemají význam, že není důležité jim rozumět a v případě Parade je jeho přání dovedeno k dokonalosti. Kromě filmu Můj strýček dialogy skutečně nemají v žádném jiném Tatiho filmu přímý vztah k ději. Scénám lze porozumět i bez nich. Občas dodávají informace o jednotlivých postavách a zároveň vytvářejí bezprostřední atmosféru. Sice jde velmi často o banální nebo z kontextu vytržené věty, ale jsou důležité pro atmosféru filmu. U Tatiho nenalezneme dialogy v tradičním pojetí. Často jde pouze o scény hádek, kde se postavy překřikují. Mnohem důležitější je obsahová bezvýznamnost, podpořená i jazykovým mísením francouzštiny s angličtinou (Playtime, My Uncle), angličtiny se španělštinou (Prázdniny Pana Hulota) nebo francouzštiny s holandštinou (Pan Hulot jede na výstavu). Jacques Tati ve svém posledním filmu odchází beze slov, a když na konci představení zhasnou světla, lze celý výjev vnímat velmi symbolicky. David Čeněk, 36.LFŠ 2010