Prokletí

Děj Prokletých se odehrává v postsocialistické, zablácené a deštěm smáčené krajině, po níž se, vedle toulavých psů, pohybují zanedbanými, špinavými ulicemi a průmyslem zdevastovanými končinami lidé z okraje společnosti. Zvrásněná textura zdí se podobá záhybům na šatech a zpoza rohů pozoruje ostatní mlčenlivý hrdina Karrer. S pochybnými známými se setkává v zatuchlém baru Titanik, jenž osudově klesá ke dnu jako jeho návštěvníci. Postavy se pokoušejí vymanit se z nicotných životů, uniknout a začít znovu, lépe, ale je to vůbec možné, když jejich „přátelství" formují přetvářka a bezohlednost? Všichni si lžou, podvádějí se a zneužívají, ačkoli slova znějí šlechetně. Hovoří se o pomoci bližnímu, ale místo ní se mu raději podrazí nohy. Prokletými začíná nová etapa Tarrovy tvorby. Tvůrce se již nezajímá o sociální problémy, ale o lidskou existenci v prostředí bývalého východního bloku. Místo, pro nějž využil sedm různých lokalit, však neodkazuje ke konkrétní oblasti, s jistotou nelze ani určit, jde-li o Maďarsko. A pokud ano, stejně to není podstatné. Lidé žijí v izolaci a monotónní šedi, v níž čas plyne velice pomalu. Dlouhými záběry (o průměrné délce dvě minuty) a rozvleklými panorámaty, jež začínají i končí na zdech nebo mokrých oknech, Tarr zaznamenává tuto pomalost, v níž se rozpíná mlha a tříští kapky deště. Ale déšť nemá tutéž funkci jako v díle Andreje Tarkovského, neočišťuje, právě naopak. Zanáší krajinu i lidské bytí dalším a dalším blátem. Bezútěšné prostředí odráží skutečné mezilidské vztahy a pravou podstatu existence, sužovanou duchovním i morálním rozkladem, na nějž se bude autor zaměřovat i v dalších filmech, na jejichž scénáři se bude i nadále podílet spisovatel László Krasznahorkai, jehož vidění světa se od toho Tarrova nijak zvlášť nevzdaluje. Milan Cyroň, 36.LFŠ 2010