Na vrchol

Žánr komedie představuje v islandském pojetí specifickou formu. Vezmeme-li v úvahu, že islandské kinematografii je v podstatě cizí vymezování se vůči dominantní hollywoodské produkci, můžeme jako jeden z inspiračních zdrojů ovlivňujících místní komedii označit právě americkou kinematografii. Definovat něco tak osobitého jako je islandský humor, je obtížné, přesto se o to můžeme pokusit: mezi jeho charakteristiky lze zařadit výraznou sebereflexi, lavírování na hraně sarkasmu a neoddělitelnost humoru od závažných otázek lidského života. Samozřejmě že v případě tak malé kinematografie, jako je islandská, nemůžeme mluvit o stabilním zastoupení úzce profilovaného žánru komedie. Často dochází ke křížení s jinými žánry či druhy (dokument, hudební film, krimi atd.), autorské pojetí se rozprostírá od vyhrocené stylizace až po mystifikaci. A právě mystifikační moment zakládá snímek Na vrchol režiséra Ágústa Gudmundssona. Sledujeme v něm fiktivní osudy dvou skutečných islandských hudebních skupin (mužské kapely Studmenn a ženského uskupení Grýlurnar, jež ve filmu nese jméno Gaerurnar). V podstatě se jedná o jejich duel na poli popularity u islandského publika, a sice která si získá jeho větší přízeň a virtuální primát nejúspěšnější kapely. Vedle řady populárních písní, z nichž některé doslova zlidověly (soundtrack k filmu je prý dodnes na Islandu k dostání v každém krámku s muzikou), se divákům dostane především výrazně ironického vhledu do fungování islandského hudebního průmyslu. Pochopitelně že řada komických situací vyvěrá právě z disproporce mezi snahou prosazovat produkční standardy, platné v hudebně „vyspělejších" zemích, a omezeností lokálně i vlivově nevelkého místního muzikantského prostředí. Film Na vrchol si i s odstupem takřka tří desítek let uchovává u části islandského publika status kultovnosti. Není se čemu divit. Parodicky se totiž vyjadřoval o umělecké scéně, která zrovna procházela jedním ze svých klíčových období. Petr Pláteník, 36,LFŠ 2010