Záloha jde domů

"Záloha jde domu" je taková, inu křepce veselá filmová komedie, která vzešla z režie Maxe Obala a z berlínské produkce. Svým zastaralým dějovým námětem z vojenského života byla věnována té části diváků, kteří se dokázali smířit i s těmi nejnaivnějšími naivnostmi, a dokonce je co nejokázaleji preferovali na úkor filmů hodnotnějších. Publiku vůbec nezáleželo nikdy na tom, co je kulturně povznáší či naopak. Diváci se především chtěli co nejlevněji a dobře pobavit, byť by to byla neumělecká či zaostalá věc. A toto obecenstvo pak diktovalo motivy výrobě a repertoárový výběr kinům. A že vždy vyhrálo kouzlo naivity bylo víc než jasné. A tak se na projekčních plátnech kin objevil německý film "Zláloha jde domů" a co se stalo? Obecenstvo se od srdce smálo a z bia odcházelo spokojeno. Snad proto, že je tento film dějově prosycen docela slušným humorem, který sice nezvyšuje jeho hodnotu, to ani náhodou, ale zaručuje alespoň příjemnou dvouhodinku mnohým z diváků. Dějový konflikt, ač velmi prostý a dětinsky rozmarný, zatajuje až do rozhodného okamžiku "jak to dopadne". Svou velkou hereckou zkušeností ve filmech podobného druhu vynikající i zde HugoFischer-Koppe s Albertem Pauligem ve vyjádření vojenských neurvalostí. V dívčích rolích bylo zase vidět po dlouhé době Lucii Englischovou, která svou roztomilostí a vtipnými projevy poráží Claire Rommerovou. Je však podivné, že se tato herečka po několika neúspěších, které ji provázely, se nevzdala již konečně rolí, v níchž byla nucena vystupovat s blaseovanými úsměvy s nepřirozenou vynuceností společenské milovnice. Sönelandova v roli pečlivé bytné byla dobrá. Pokud šlo o režijní, obrazovou a hereckou úroveň filmu, dá se říci, že i přes své neumělecké a neinteligentní kýče předváděla německá kinematografie jen to nejlepší.