Jonny krade Evropu

"Jonny krade Evropu". Dostihový sport se těší v cizině daleko větší popularitě, než u nás. Osudy slavných dostihových koní a jejich úspěchů jsou sledovány statisíci občanů a dostihové sázky tvoří zvláštní druh loterie, okolo níž se druží lidé, ve svém povolání a soukromém životě docela rozšafní a uvážliví. Není divu, že ve svém fanouškovském zájmu a své poctivosti se stávají nejednou obětí podvodníků. A tak se to točilo i okolo závodní klisny Evropy, která zůstala posledním majetkem zadluženého Jonnyho, až mu též byla exekučně zabavena a zakoupena mladou americkou milionářkou. Ale Jonny zná úklady, které se chystají na jeho koně a vycvičený kůň to už zařídí, aby byl ukraden. Ale podvodní ranaři a šíbři nelení, a tak dochází k boji o Evropu. Ve prospěch zajímavosti filmu budiž zde řečeno, že, když si divák spokojeně oddechnul, jak to dobře dopadlo, rozhodná fáze tohoto zápasu vlastně teprve nastala a končí se až samými dostihy o velkou cenu v Nizze. Harry Piel má něco společného s Tom Mix. Není filmovým milovníkem, ale jako režisér vlastního filmu to už dovede všelijak zaonačit, aby milostných scén bylo co nejméně. A tak se svými ušlechtilými společníky koněm a psem, zvířaty podivuhodné inteligence a přesného výcviku, zařadí za sebou určitý počet scén vesměs velice zdařilých, které pochopitelně dovedou zaujmout a také rozesmát, a zasune je do přírodně krásného a místy přepychového prostředí francouzské Riviery. Z toho by mohlo vyplynout poučení pro naše filmaře: Jak se dělá životný, zábavný film, který nechce být nic víc, a tedy ani žádným uměním. O umění našich filmů se beztak tenkrát ani nemluvilo, tak ať se třebas na tomto filmu učí, že obecenstvo se rádo podívá na pěkné obrázky a rádo se pobaví i bez pivního humoru a bez srdceryvných písniček.