Dcerušky pana dvorního rady

"Dcerušky pana dvorního rady". Představme si Vídeň, tak kolem roku 1880. Hlavní město monarchie bylo tehdy zmítáno těžkými starostmi. Šlo o vážné změny v armádě. Celá monarchie, pokud se zhlížela ve svých důstojnících, očekávala s napětím, zdali jeho Veličenstvo vyhoví prosbě důstojnického sboru, aby směli důstojníci nosit plnovous, přistřižený na tzv. kaisebart. Tak takové bylo ovzduší, které dýchali ministři "kultu", pěstující především kult půvabných nožek, kdy žily dámy s koketně hadhozenými honzíky pod záplavou látek svých šatů, kdy po dlažbě z kočičích hlav drkotal omnibus jako valník a gigrlata jezdila jako splašená na vysokých kolech. V té době se ovšem dvornímu radovi nemohlo stát nic horšího, než že mu jeho deset dcerušek od sedmnácti do sedmadvaceti let uteklo proto, že jim chtěl do domácnosti přivést novou maminku, poněkud záhadné minulosti: Aby ukázaly, že se dovedou samy uživit, vystoupí jako taneční soubor na jevišti Orfea. Přitom popletou hlavu ministru kultu, jenž v nich vidí nadějný dorost baletu dvorní opery. Těmito příhodami se proplétá Willy Forst, jako taneční mistr, který tančí a zpívá a naučí dcerku z lidové kavárny nejen vařit dobrou kávu, ale i zamilovat se snadno a rychle. To mu přidá starostí ještě více, než jeho svěřenky "Dcerušky pana dvorního rady". Tak se totiž jmenuje tento film s dějem sice operetně pěkně rozředěným, ale rozděleným ve slušnou řádku líbivých scén se srdečným humorem zašlých dob, s melodickými valčíky a písničkami Roberta Stolze, s dokonale stylovými kostýmy a pečlivě dobrou architekturou, s erotikou na velmi vedlejší koleji, aby nerušila představu o solidnosti popisované doby.