Bouře

Jak pravil Vladimír Holan v úvodu své Noci s Hamletem: „Poddajná zralost Shakespearova svádí ke zvůli." A o jeho skutečně zralé, neboť poslední významné hře jako by to ve filmovém světě platilo dvojnásob. Snad se tvůrci nechávají unést její zvláštní žánrovou i tematickou rozkolísaností, která u Shakespeara není typická, snad se sami ztrácejí v přívalu otazníků, kterými ji sám autor co do možné interpretace dějů a postav opatřil. Jisté je, že filmové Bouře jsou bez výjimky filmy velmi extravagantní, divácky nesmírně náročné, interpretačně exkluzivní a výjimečné/divné. Vzpomeňte na Greenawayovu obrazovou exhibici nazvanou Prosperovy knihy (Prospero's Books, 1991) či uhrančivou fetišistickou provokaci Dereka Jarmana (The Tempest, 1979). Verze Julie Taymorové z roku 2010 je ve srovnání s výše uvedenými filmy vlastně až překvapivě krotká a přitom jde o divácky dosti náročnou podívanou, u níž se nelze divit, že si jen velmi těžko hledala publikum. Zároveň lze říci, že se její verze nejvíce drží původního textu, a to i přesto, že z mága a nespravedlivě (?) vyhnaného milánského vévody Prospera se stala Prospera - žena. Tento interpretační posun lze zároveň považovat za jednu z hlavních devíz celého snímku, a to díky fenomenálnímu výkonu Helen Mirrenové v hlavní roli. Mirrenová je jednou z nejlepších shakespearovských hereček své generace a v nelehké roli Prospery si divák může naplno užívat její schopnost Shakespeara vyslovit a zároveň jej odvážně interpretovat. Bouře bývá logicky často srovnávána se starším Titem, který režisérku celosvětově proslavil. Logicky proto, že Taymorová používá v podstatě velmi podobnou inscenační metodu, přiznává divadelní podstatu textu pomocí divadelního pojetí herectví, divadelně pracuje i s prostorem, hudbou, filmovou iluzi reality narušuje i četnými animovanými, křiklavými CGI sekvencemi. Logické je ale i to, že Bouře ve srovnání s Titem co do diváckého účinku pokulhává. Zatímco Tita Andronica můžeme vnímat jako mladickou provokaci, Bouře je hra bilanční, hra „sbohem", plná stesku a bolesti z poznání. A nad tím se lidem prostě dneska nechce přemýšlet. Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016