Adieu, mládí

Jméno režiséra Antonín Kachlík známe především z filmového plátna. Je podepsán pod snímky Bylo nás deset (přepis vlastního románu z vojenského prostředí), Jezdec formule risk (řešící otázku kriminality mládeže), Dvacátý devátý (zachycuje zápas o bolševizaci KSČ na V. sjezdu), Náš dědek Josef (adaptace Jaroslav Matějka románu z období kolektivizace na jižní Moravě), Požáry a spáleniště (film o morálce nastupující řídící generace) i pod řadou dalších. Nyní – po mnohaleté odmlce – navázal opět spolupráci také s Československou televizí. Prostřednictvím příběhu, nazvaného ADIEU, MLÁDÍ (scénář Jaroslav Kotouč vznikl adaptováním stejnojmenné novely Bohumil Nohejl, jež získala 1. místo v soutěži Čs. literárního fondu k 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou), se vracíme do období II. světové války, na konec léta roku 1944, kdy válečné běsnění vrcholilo dennodenními nálety… Šestnáctiletý Vilda pracuje v malé továrně v Sudetech, kam na nucené práce přijede tucet zajatkyň. Jedné z nich daruje kousek chleba, je však přistižen… Již nástin děje naznačuje, že v této hře nejde o nostalgické vzpomínky na dobu mladosti, jak by se mohlo zdát z titulu, nýbrž o kontrapunkt bezstarostného mládí se vším, co k němu v našich představách patří, a kruté reality, v níž nemají mladí čas na radovánky, zato však rychleji názorově dozrávají… Podstatnější než děj jsou charakterizační rysy jednajících postav. V centru pozornosti stojí Vilda, citlivý chlapec, kterému je cizí a zároveň odporná jakákoliv forma násilí. Tato vlastnost je několikrát záměrně zdůrazněna, ať už v dialogu (jedna z úvodních replik matky), nebo i dramatickou akcí (nejsilněji působí scéna, kdy na Obermeistra Kreuzera zaútočí pes a Vilda nevydrží být divákem kruté podívané, a proto zasáhne… a pomůže tak Němci, jenž je velmi nenáviděn. Ze stejných pohnutek, podpořených spontánností svých šestnácti let, zaútočí proti Brunhildě). Shodou okolností jde o nejdramatičtější sekvence; násilí integrované ve fašistické ideologii a jejích projevech však Vildu obklopuje neustále, a tak cítí, že se proti němu musí v rámci svých možností postavit. Vnitřní potřeba překonat strach a pomoci ovlivňuje jeho jednání (rozhovor o odbojové činnosti ne nepodobný těm z Jan Otčenášek Kulhavého Orfea). Forma odboje je v příběhu naznačena jen velmi nenápadně. A právě tato nenápadnost, všednost, propůjčuje hře punc autentičnosti. V souvislosti s motivem odboje nelze opomenout postavu dělníka Wernera, německého antifašisty. Z mírného a přátelského vystupování bylo od začátku patrné, s kým sympatizuje, třebaže jeho funkce v odboji se v ději objeví jako překvapivá pointa. Zajímavé jsou také některé záporné postavy. Zejména Brunhilda, energická, chladná a nelítostná Němka, která se nezastaví před ničím. V omezeném působišti je diktátorkou volně manipulující s lidskou masou, diktátorkou připomínající barbarské zvyklosti otrokářského řádu, které působí o to bestiálněji, že byly prováděny relativně nedávno a v civilizované společnosti. Herecká účast Sylva Turbová (stejně jako Vladimír Brabec v roli člověka, který se vyžívá v ponižování druhých) patří k velkým kladům hry. Skrytější násilnické sklony v postavě Kreuzera dávají Vladimír Brabec co chvíli příležitost k proměně a umožňují mu dokázat tak široký herecký rejstřík: bezprostřední přátelský tón náhle změní za nepříčetnou brutalitu, vzápětí působí opět dojmem rozvážného pozorovatele, jenž se s otcovskou starostlivostí zajímá o chlapce… Režisér staví na niterním prožitku, na věrohodném přetlumočení myšlenek a pocitů postav hereckými představiteli. Záměrně se vyhýbá akčním konfliktům a dějovým zvratům, aby tak akcentoval vnitřní konflikt humanity a fašismu (zde prezentovaný jako individuální fašismus Brunhildy a Kreuzera). Přestože Antonín Kachlík použil střídmých výrazových prostředků, vzniklo dílo, které ačkoliv na první pohled nepřináší tematicky nic nového, vnímavému diváku bude díky ideovému vyznění a znamenitým hereckým výkonům ještě dlouho doznívat v paměti. Realizoval hru s hlubokým humánním apelem, která není jen obžalobou fašismu, ale i bytostným přesvědčením tvůrce, že nelze pouze čekat se založenýma rukama, že je třeba se aktivně zapojit do boje proti jakémukoliv zlu, které člověka obklopuje. ŠMÍDMAJER, Miloslav. [i]Adieu, mládí.[/i] Scéna. 1987, roč. 12, č. 1, s. 6. [upraveno]