Odvážlivec

"Odvážlivec". Doba "starých dobrých časů" němého filmu, kdy hrůzostrašné detektivní a kriminální historie lákaly diváky do kina v epochách, napěchovaných romantikou padacích dveří, tajných chodeb, záhadných rdousících rukou, zločineckých brlohů. S tímhle se již určitě zvukový film nevrátí, počítalo se... Avšak trochu toho mrazení a vzrušení bylo by občas docela vítaným vystřídáním mezi přeslazenými závějemi operetního milkování a rámusem bitevních scén, těchto téměř už zmonopolizovaných dodavatelů hrůzy změkčilému diváctvu. A tak se divák docela dobře smířil s takovým "Odvážlivcem", přístavním policistou v Hamburku, který se prostě svou pohotovostí a odvahou, jak ji diváci tuší ve stech těch bezejmenných, v noci procházející ulicemi a chránící náš spánek, vypořádá s bandou zločinců. Ani dobře nepoznáte, jsou-li tito hochštapleři pouze zloději klenotů nebo něco horšího. Spíš toho - soudě podle jejich prohnanosti a lehkosti - s jakou své záležitosti vyřizují revolverem. A proto je občanské srdce velmi spokojeno, když to s nimi Hans Albers vyhraje, ten čertův chlapík výrazných ostrých rysů, dobráckých očí, s úsměvem sebedůvěry, znamenitý sportovec. Je toho temperamentu potřeba, aby vyrovnal to, co jeho poněkud unylé partnerce schází. Eichbergova režie se postarala o rychlý spád děje a střídání scén, místy až překotné, takže divák, ani hned nepostřehne souvislosti.