"Děvče s temperamentem" je rozhodně vkusnější název filmu, vyrobeného podle divadelní hry "Skok do manželství", než název "Paprika", zvolený asi proto, že ono děvče s temperamentem je Maďarka anebo že se má publikum zlákat slibem opapričené pikanterie. Té je naštěstí poskrovnu v příběhu dvou bratrů, nestejných povah a zálib.
Pavel je svobodný a zabývá se výzkumem obojživelníků. Max je ženatý, vede závod a občas podvádí svou mladou ženu Otti. Do této domácnosti jako velká voda se přižene temperamentní Ottina přítelkyně z mládí Ilona Takáčová, která dosavadní rodinný klid značně rozvíří a ohrozí, Ilona se totiž kdysi na maškarním plesu zadívala do Pavla a umínila si, že ho dobude. Otti jí neprorokuje úspěch, poněvadž Pavel je sice dobrotisko, ale je zcela zaujat svými zvířátky a před ženami zbaběle prchá. Jediná žena, s níž příjde do styku, je panská Mína, která mu přináší snídani a v jeho bytě poklízí. Poněvadž však Mína právě odchází na dovolenou a poněvadž Ilonu v domě ještě nikdo neviděl - rozhodne se výbojné děvče, že bude panskou zastupovat...
Tím vznikne řada spletitých situací, zamotaných ještě tím, že sluha Franc - bývalý cirkusový komediant, který před patnácti lety opustil svou ženu - považuje Ilonu za svoji dceru, kterou mu žena poslala na krk. Aby spletitost těchto situací se vyvíjela co nejhumorněji, je ovšem nutno pustit uzdu veseloherním nelogičnostem a nepravděpodobnostem, při nichž i morálka příjde na své, když manžel - zástěrkář je potrestán, sotva však vyléčen.
Tehdy nová hvězda na filmovém nebi
Franciska Gaal má temperamentu až nadbytek, což vyrovnává přirozenou roztomilost. V mužských rolích byli na svých místech
Paul Heidemann a
Paul Hörbiger vedle dobrých typů sluhy France a jeho manželky. Film mohl diváky zajímat také z jiné stránky, bylo lze se z něho učit, jako už z jiných, oč nás tehdy Maďaři dokázali předčít v propagaci. No, tak třeba: možná někdo považoval za malicherné, že sympatická Ilonka je Maďarka, že si dává hrát do ouška maďarské melodie. Není - v jiných filmech již diváci viděli už naše Tatry a taje krasového podzemí, kamennou poezii Prahy a našich hradů, kde však slyšel divák českou nebo slovenskou píseň? Nikde - ne proto, že by ti němečtí, francouzští, angličtí filmaři o to nestáli, ale proto, že je na to nikdo neupozornil, že jim to nenabídne jako nový a jistě hodnotný přínos do šablony jejich výrobků. O naší propagaci se divák dozvěděl jen z milionové položky v rozpočtu a slyšel o ní, když se dozvídal z cizích novin z těžce zaplacených oslavných článků na jisté a stále tytéž veličiny. Ale tyto veličiny nebyly Československo - o ne, chvála Pánu Bohu, že ne!
