Dech

Poněkud mdlé nemocniční depresárium na oblíbené téma "Jak se naučit žít s tím, že umírám", mě kromě emotivního nástupu zanechalo nezúčastněnou právě tak, jak bylo podáno - formou odtažitého konstatování, že někteří musí přežívat, aby mohli žít a přitom čelit dilematu, zda smrti nechat volný průběh nebo čekat na nejistý úspěch transplantace k životu s daným, a hlavně omezujícím limitem - přitom obojí zní jako látka pro zpracování lákavě a i když mám pochopení pro snahu neuvíznout v melodramatických hlubinách, za plnění úkolů z předsmrtných seznamů či praktických cvičení v milosrdných lžích, toto suché zhodnocení stavu, proložené vágním románkem a nějakým tím ilegálním výstřelkem, jako vytrženém z docela jiného charakteru, svědčí o vypočítavé opatrnosti bez vyhrazeného místa pro vcítění, a tak trochu pozapomnělo na fakt, že i mělčiny dokážou být zrádné... a tady se narazilo.