Anděl

"Anděl". Mladá, krásná žena, elegantní a duchaplná, má milujícího muže, slavného politika, překrásný domov, vysoké společenské postavení, vše, po čem může žena toužit. Její muž ji miluje, ona je jeho životním štěstím, je k ní dvorný, dokonalý gentleman, pozorný manžel - ale nic víc. Je až příliš gentleman na to, aby mohl být zároveň i romantickým milencem, o němž jeho žena i v manželství sní. A tak se divák s hlavní představitelkou ocitá před problémem tohoto filmového a často i životního dramatu. Má žena právo takového muže, jenž se plně věnuje svým povinnostem státníka a vysokým úkolům povolání, podvádět? Ze stanoviska obecně platných mravních zákonů, na nichž stojí lidská společnost, toto právo nemá. A osobuje-li si je žena, jedná nízce. A tak ani krásná, mladá žena, tak jak ji svým podivuhodným zvláštním kouzlem osobního půvabu ztělesňuje Marlene Dietrichová, nezískala by sympatie pro své náhlé dobrodružství jedné pařížské noci, kdyby z něho nevyšla očištěna sebezapřením hned brzy nato, když se se svým neznámým opět setkala jako s přítelem svého manžela. Tento jej pozve dokonce do svého domu a tu nastává zajímavá hra mezi třemi lidmi: manželem, jeho ženou a jejím pařížským milencem, hra ustavičného napětí, jemných náznaků a zatajování. Ostatně i jinak má děj filmu za svou působivost co děkovat plynné, duchaplné a pohotové konverzaci, která je vlastní především společenským divadelním hrám. Režie Ernesta Lubiche pracovala s dramatickými scénami velmi úsporně, přenechávajíc je v přechodech pouze v náznacích, čimž dosáhla zvláštního účinku. Děj filmu se odehrává tu v elgantním příbytku politikově, v přepychových nočních lokálech, tu zase při dostizích v Epsomu, kde opět byl zařazen jen výsekový záběr z hlediska obecenstva a jeho vznešené společnosti. Marlena Dietrichová se svou hrou úplně včlenila do této režie. Její tvář, ale i oči vyzařovaly štěstí, ale zároveň zatajovaly úzkost a strach z prozrazení a ze zhroucení manželství. Dietrichová však stále zůstává touž distingovanou dámou velkého světa vedle vážného, jinak jistě příjemného, své city ovládajícího manžela, v němž opět divák mohl již podruhé poznat s Marlene Dietrichovou - Herberta Marschalla. On nebyl běžným typem hezouna a dobyvatele ženských srdcí, ba ne, ale mužem, jemuž lze věřit a na kterého se dá spolehnout třeba jen pro osobní přitažlivost.