Zkažené maso

Nhô Quim opouští rodný venkov, aby si splnil dvě přání: najít si ženu a najíst se hovězího. Mladá venkovanka se dozví o těchto přáních a namluví mu, že její otec má býka, kterého chce porazit během její svatby. Hrdina si tedy myslí, že spojí příjemné s užitečným, ale ještě netuší, jak těžkou zkoušku mi připravil budoucí tchán. V roce premiéry filmu Zkažené maso zaznamenala brazilská kinematografie několik zásadních událostí: novým ředitelem Embrafilme (nejvýznamnější produkční a distribuční společnost suplující zároveň státní filmový institut) byl jmenován Carlos Augusto Calil; pod patronací stejné instituce je organizována retrospektiva, výstava a je publikována kniha Roteiros do Terceyro Mundo Glaubera Rochy; Polibek pavoučí ženy byl oceněn na festivalu v Cannes; koná se první festival brazilského filmu Rio-Cine; mistři hnutí udigrudi Julio Bressane a Rogerio Sganzerla přichází s novými filmy a má premiéru snímek André Klotzela. Ten není možná tak známý a citovaný jako díla harcovníků cinema novo, ale i přesto patří mezi nejzdařilejší díla odrážející přeměny let sedmdesátých a osmdesátých. Těchto dvacet let „trpí“ odchodem cinema novo. Nakrátko se prosazuje proud udigrudi (úmyslně zdeformované slovo underground) – označovaný za okrajovou kinematografii. Za jeho předchůdce jsou často považováni José Mojica Marins, jehož dvě klíčová díla Dnes v noci se vtělím do tvé mrtvoly a O půlnoci odnesu tvou duši (oba filmy jsou v programu letošní přehlídky brazilského filmu) se stala do značné míry estetickou inspirací. Tím druhým je Ozualdo Candeias. Jedním z vrcholných děl udigrudi je Meteorango Kid, mezigalaktický hrdina (také bude uveden v rámci přehlídky). Kinematografie je zavalena pornochanchadas, jež vyhovují pouze tomu nejzvrhlejšímu vkusu. Stát mění systém cenzurní kontroly a zavádí poměrně důsledný protekcionismus. Podporována jsou díla reflektující zásadní události v dějinách Brazílie, proto v této době vzniká dosud nevídaný počet historických filmů. Ale přeci jen lze vystopovat menší skupinu filmů, která navazuje na cinema novo. I když toto tvrzení je třeba brát s nadhledem. Kromě zavedených režisérů jako Carlos Diegues, Ruy Guerra, Leon Hirszman nebo Nelson Pereira dos Santos mají možnost natáčet i poměrně neznámí filmaři. U nich se projevuje spojování nejrůznějších oblíbených žánrů (to je zpočátku motivováno především komerčními důvody) s tématy rozvíjenými v rámci cinema novo. Sem patří ruralismus, který se neujal ani v klasických hraných filmech ani v dokumentární tvorbě 70. a 80. let, ale našel novou živnou půdu ve filmech typu Zkažené maso, jenž spojují surreálný humor Macunaímy a klišé tzv. caipiras komedií z Mazzaropi. Jde o objevování nových hranic – zde spojení ekologie s mytologií. David Čeněk (Letní filmová škola)