71 fragmentů chronologie náhody

Rakouský malíř temných zákoutí duše, režisér Michael Haneke uspěl na mezinárodním poli především svými drsnými psychologickými dramaty Pianistka a Funny Games. Haneke v roce 1994 už patrně dobře věděl, že máloco dokáže tak přikovat pozornost diváka jako řízený a směřovaný výbuch bezprecedentního násilí. A proto také jeho snímek, který je především chladnokrevnou studií lidské zloby a důvodů, které vedou člověka k páchání hrůzných činů, začíná děsivým masakrem. Je jeden den před Vánocemi. Devatenáctiletý student během několika málo minut, zcela chladnokrevně zabije v bance několik lidí a poté spáchá sebevraždu. Haneke experimentálním vyprávěním, které do značné míry připomíná sestřih televizního zpravodajství, prokazuje, že nelidské zlo se často rodí i z takové banality, jako je náhoda. Znamená to snad, že svět skutečně není nic jiného než shluk nahodilostí a reakcí? Nebo lze i za vším zlem hledat nějaký pojící prvek? A jakou roli v západní civilizaci vlastně hrají média, která dokážou přenášet stejně tak pohřeb Michaela Jacksona jako odhalování masových hrobů v Bosně a Somálsku? Formálně i obsahově pozoruhodná sonda z pera pozoruhodného filmaře získala hned tři ocenění na mezinárodním filmovém festivalu ve španělském Sitges včetně trofeje pro nejlepší film.