Komisařka

Velice slušně udělaný film o rudé komisařce, která odejde z bojů, aby v ústraní porodila syna,kterého zanechá v rodině židovského Jefima a jde se svými bojovníky opět do střetu s bílými. Herecký koncert velice populární ruské herečky Morďukové a herce i režiséra Bykova. Film byl uložen v trezoru a dotáčel se po dvaceti letech...

Vilm je stále ke koukání. Nechápu, jak může být z titulku označován na akční. Dějová složka tomu naprosto neodpovídá, když jde o film historický,drama i válečný současně. Dlouho patřil v Rusku mezi filmy trezorové, takže byl málem zničen.

Téma z období Ruské občanské války se ve filmu moc neobjevuje. Konflikt, který vrcholí roku 1920 vítězstvím bolševiků, ke kterým patří i komisařka Klavdija je zobrazen symbolickými a alegorickými výjevy, jenž ztvárňují události minulé nebo ty budoucí (pogrom Židů je nejsilnější moment). Příběh je vcelku jednoduchý a nebýt velmi výrazné a vynalézavé kamery, byla by to nuda. Díky kamerovým nájezdům, různým úhlům snímající jednotlivé záběry a netradičním postupům je opravdu na co koukat. Pár záběrů je fakticky vyvedených, zíral jsem na moment, kde stádo koní v řadách za sebou žíznivě pije v řece. Parádní! Horší je to z hlavní hrdinkou, tam není na co koukat, nesympatická máňa s tváří terminátora, ale takový musel být záměr režiséra, aby to korespondovalo s vývojem děje. Kamera tak zůstává nejsilnější stránkou filmu, ke které ještě připočítávám hudbu mého velkého oblíbence soudobé klasické hudby Alfreda Schnittkeho. Popravdě ale moc nechápu, proč byla Komisařka trezorována, její povaha přece musela bolševikům v 60. létech spíše vyhovovat.