Odnikud někam

Jó herec, ten ten tvrdej chleba má.... Ne, vážně - ten, kdo má trochu povědomí o losangeleském Chateau Marmont, přechodném, ale i trvalém bydlišti hollywoodských hvězd, kde život je jedna velká párty plná kokainu, kde si dávají pilulky na uklidnění, povzbuzení a na spaní s takovou rutinou, jako my ranní kávu, kde stačí letmý pohled k tomu, aby se ráno co ráno vedle sebe probouzeli neznámí cizinci a kde se nezřídka hotelové lůžko stane smrtelnou postelí lidí, kteří na ni mají nárok jen prožitkově, rozhodně ne věkově... Je s podivem, jak Sofia Coppola dovedla zachytit prázdnotu v plnosti událostí - v autentickém prostředí, známého z bulvárních fotografií jen terasou se známým proutěným nábytkem, kde si herecká elita dává drink před oscarovým ceremoniálem, se nám, lačným po odlesku třpytu hvězd, poodhaluje i domácká recepce, chladné chodby a neosobní apartmá. Přesto musí být v porovnání s tichostí limuzíny, letištní halou, promo akcemi, festivaly, skvostnými hotely a další spoustou neznámých lidí okolo sladkým domovem v pauzách mezi natáčením. Jenže stále přetrvává pocit osamění, zbytečnosti a promarněného života, které nezaplní ani pohled na bulváry průhledem z Ferarri (stejně si myslím, že se pro něj za chvilku vrátil :-)) Pro mě přínosná sonda do ubíjejícího osamění těch, co nám rozdávají smích, slzy i štěstí.