Horečka

Kritika se poměrně vzácně shodla, publikum převážně krčilo rameny s trochou nedůvěry, rozpaků, despektu. Ranní „odposlechnuto“ na refýžích či nástupištích metra shrnovalo argumenty typu „zajímavý, ale takový – no, divný.“ Taková byla, zjednodušeně vzato, situace bezprostředně po uvedení dvoudílné televizní inscenace HOREČKA. Rozpačité reakce některých diváckých skupin lze snadno vysvětlit. Autor scénáře Petr Zikmund a režisér Jiří Svoboda (z jejich spolupráce vzešla před časem neméně zajímavá Jehla) se totiž vydali proti obvyklým postupům, jež obrazovka zpravidla využívá jak při adaptacích literárních předloh, tak v oblasti životopisného žánru, a tedy i proti diváckému očekávání. Byl to pokus dost riskantní, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že vyšli z románové předlohy i autora (Zapadlí vlastenci 1932 – Josef Kocourek) v podstatě neznámých, nicméně pokus natolik promyšlený a stylově zvládnutý, že ani odmítavě naladěného adresáta nemohl nechat lhostejným. Do značné míry autobiografické vyprávění mladého učitele a literáta s takřka wolkerovským osudem se mohlo stát podkladem k tradičněji pojatému, chronologicky a epicky věrnému přepisu, doplněnému povšechnou ilustrací doby a prostředí. Takových ryze informativních, lidsky nevzrušivých biografií jsme už viděli nespočet a není divu, že jejich protagonisté nám při zpětném pohledu povětšinou splývají v jediný obecný prototyp progresívního rebela, jenž se nutně sráží s lhostejným či nechápajícím okolím. Nebezpečí této anonymity, jež obvykle stejnou měrou postihuje hlavního „kladného“ hrdinu stejně jako postavy antagonistické či epizodní, se tvůrci vyhýbali v celkové koncepci i v každém sebemenším detailu, jak v traktování jednotlivých charakterů, tak v rovině výrazové a stylotvorné. Podívejme se blíže na portrét ústřední postavy, mladého učitele Mikuláše Koukola, který během svého „roku na vsi“ (tvůrci na rozdíl od předlohy situovali děj do období konce třicátých let, kdy byly národnostní rozpory mnohem vyhrocenější a skýtaly tedy kulisu silně dramatickou) prožívá drtivou ztrátu příslovečných iluzí. Zdaleka není jednoznačně pozitivním spasitelem: v promyšlené, mnohovrstevné spirále se jeho osudové poznání vyvíjí od hravých, radostně provokativních studentských recesí (vynikajícího partnera tu nachází ve svém spolužákovi, kterého představoval Ondřej Pavelka), k nimž patří i dvojlomnost prvních lásek (zralá „osudová žena“ – Soňa Valentová versus romanticky čistá dívenka – Adriana Tarábková), přes první nevěřícné reakce na drsnou vesnickou realitu až po zoufalé, při vší bezmocnosti už vědomé gesto vzpoury, poznamenané tušením smrti, i tak trochu „nouzovým“ vztahem k oddané „holce“ z hospody (nečekaně plastický projev mladičké Tereza Brodská). Při vší pozitivnosti Koukolových snů i činů v něm tušíme také „antihrdinské“ rysy: jeho někdy samoúčelnou, pouze šokující pýchu, duševní krutost zvláště v milostných vztazích, okázalé odmítání kompromisů. Nejen neřešitelné sociální podmínky, které poznamenávají život učitelových dětských svěřenců, nejen složitá národností situace, kdy Koukol odmítá německou rozpínavost takřka se stejnou vehemencí jako sokolsky sentimentální vlastenčení, nejen příznaky smrtelné choroby determinují horečnatý tok hrdinova života. Koukolova tragédie je obsažena už v jeho povaze, v jeho extremistickém naturelu: žít, milovat, nenávidět, snít, pracovat dokáže Mikuláš jen naplno, beze zbytku, v takřka extatické vypjatosti. Sugestivní portrét vnímavého mladíka, který okolní svět nazírá extází své vnitřní horečky, v níž clonami deště, mlhy a lidské izolace vystupují obrysy postav a dějů v syrově ostrých konturách, by nebyl úplný bez nezapomenutelného projevu polského herce Marek Probosz (a také Václav Kopta, který mu zdařile propůjčil svůj hlas). Právě jeho expresívní, v krajnostech i ztišených polohách silně působivý výraz zřejmě zaskočil diváka, přivyklého známé televizní „civilitě“. Byl však v naprosté jednotě s charakterem postavy i záměry obou tvůrců, s osobitou celistvostí inscenace, jež ovšem kladla na adresáta nemalé nároky. Ten si musel sám skládat a domýšlet nit příběhu ze zdánlivě nepodstatných, vždy však významuplných útržků dialogů a reminiscencí, z prolínání promluv a obrazů v čase i prostoru, ze skrytých, detailně koncipovaných souvislostí mezi slovem, pohledem kamery (pozoruhodný vklad Josef Vaniš), hudebním motivem (Jozef Revallo), nečekaným střihem. Nutno říci, že některé formální postupy či jejich opakování už trochu mířily k určité manýře – zřejmě důsledek dvoudílné koncepce: v jediném, byť co do metráže nezvyklém dramatickém celku by šly snáze eliminovat. Nicméně to je jen malá výhrada k zajímavé inscenaci, tak sympatické mnohoznačností pohledu, objevností realizace, a v neposlední řadě i traktováním lidských charakterů. Co bylo řečeno o hlavní postavě, platí totiž – na menší ploše – i pro další aktéry příběhu a jejich vesměs přesně volené herecké představitele. „Rázovitost“ vesnického figurkaření (snad s problematickou výjimkou místního rebela a jeho role v příliš patetickém symbolu závěrečné scény) zůstala naštěstí autorům Horečky cizí; každý z Koukolových potenciálních partnerů měl své malé i větší pravdy, své představy i možnosti – a každý byl příliš jiný než Mikuláš, který žádal všechno, a tedy zůstal sám. Podobnou hořkost údělu poznal i zapomenutý Josef Kocourek, jejž nám televizní Horečka nepředstavila s důstojnou pietou, ale s mnohem smysluplnějším citem a porozuměním. SPÁČILOVÁ, Mirka. [i]Horečka jednoho roku.[/i] Scéna. 1986 [15. prosinec], roč. 11, č. 25-26, s. 5. [upraveno]