Na uvedení celovečerního debutu Marka Lechkého čekali diváci od premiéry jeho úspěšného televizního snímku Moje miasto (Moje město, 2002 - cyklus Generace 2000) osm let. Tak dlouhou dobu potřeboval na hledání producenta, který by měl odvahu vložit finanční prostředky do realizace příběhu o třicátníkovi, toužícím se vyrovnat se svou minulostí. Nakonec se produkce filmu, jehož velmi okleštěný rozpočet nedosáhl ani 1,35 mil. zlotých (8 mil. korun), ujal sám režisér. Vznikl finančně nezávislý snímek, který si ale v ničem nezadá s díly podpořenými mnohem většími rozpočty. Strhává na sebe pozornost jak skvělými hereckými výkony (zejména proti typu obsazený seriálový herec Tomasz Kot, jenž hlavního hrdinu ztvárnil s nebývalou intimitou), tak obrazovou stylizací, ale i samotným tématem, které sice není netradiční, upoutá však svým citlivým uchopením.
Hlavní hrdina Michal je typický zástupce střední generace: má ženu, syna, hezký byt, dobrou práci i uspokojivý plat. Zdá se, že v jeho životě je vše v pořádku. Jednoho dne ho šéf firmy, v níž pracuje, pošle do Štětína, aby mu odsud dovezl luxusní zahraniční automobil. V tomto okamžiku vše nabere zcela nový směr. Michal je kvůli nehodě, kdy porazí opilého bezdomovce, přinucen zůstat v místě, ze kterého kdysi z neznámých důvodů utekl, o něco déle, než původně plánoval. Pomalu přestává vnímat čas a během několika dní strávených v rodném městě se mu vracejí vzpomínky na minulost, potkává staré známé a oživuje své někdejší ideály, kterých se musel vzdát. Ale především se pokouší znovu navázat přerušený kontakt s osaměle žijícím otcem…
Síla snímku spočívá v odvaze tvůrců důsledně analyzovat zcela běžná témata - v tomto případě hledání cest k minulosti a vzájemnému porozumění. Marek Lechki vypráví svůj film v poklidném tempu, svými odkazy na různé symboly i využitím motivu náhody nejednou připomene tvorbu Krzysztofa Kieślowského. Kameraman Przemysław Kamiński zdařile kombinuje dlouhé záběry krajiny a exteriérů Štětína s kontrastními detaily a buduje tak vnitřní napětí, které se postupně kumuluje, aby v závěru snímku došlo k uvolnění nahromaděných emocí a potvrzení režisérova názoru, že titulní „errata" - opravy života - jsou možná.
Pavla Bergmannová
Letní filmová škola 2011
