Elisa K

Zatímco otec spí a bratr se venku houpe na houpačce, Elisu znásilní otcův přítel. Toto trauma zůstává na dlouho ukryto v temnotách, až se Elisa čtrnáct let poté stává slibnou studentkou vysoké školy. Snímek Elisa K. získal zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu. Soustředí se přitom na velmi kontroverzní téma - pohlavní zneužívání nezletilých. Bezesporu jde o ožehavé téma a bylo by nanejvýš nevhodné zahrávat si s bolestí postižených rodin, tím spíše pak s fyzickou a psychickou nahotou těch, kteří se setkali se zvůlí, jíž nebyli schopni čelit, a nyní se pokoušejí o nemožné, a sice získat zpět nevinnost, kterou jim někdo sebral, a znovu nabýt pochroumanou vyrovnanost. Judith Colellová a Jordi Cadena vycházejí ze (téměř) stejnojmenné povídky od Lolity Boschové a odporný čin převádějí do filmového jazyka bez uchvácení obrazem, zato však s průzračnou precizností. Vzniká tak černobílý film, kde hlas vypravěče mimo obraz podrobně popisuje každý detail - co se odehrává, co vidíš a snad i co by tam nemuselo být. Zatímco se utvářejí dějové linie a dialogy, které co do narativní výstavby nejsou nikterak zásadní, tento hlas se mazlí s dramatem, jehož obdobu jsme v roce 2011 se sevřeným srdcem prožívali v nezapomenutelném a extrémně tvrdém snímku Neměj strach (No tengas miedo) od Montxa Armendárize. Tón tohoto dramatu je sice naprosto odlišný a atmosféra ještě dusivější než v případě Elisy K., ale ohledně výsledného efektu je stejně výmluvný, strhující a zničující. Reakce Ainy Clotetové (Elisy) v okamžiku, když se jí vybaví vzpomínka, která byla až do té chvíle zasuta v nejtemnějších částech její paměti, je rozhodně hodna bližšího pohledu, metaforického obratu i poznámky pod čarou, že „dětství je říše, kde nikdo neumírá". Neumíráš totiž jen tady, v dospělosti, kde to je norma a nezbytnost. Daleko spíše umíráš tam, kde jsi opustila utopický svět - v raném mládí, které nezná hranice. Tady, kde člověk umírá touhou, aby se sešel se starými nepřáteli, už nikdy nebudeš tím, kým jsi postupně byla - exkluzivním miminkem, budoucím bývalým zázračným dítětem, adolescentem s vyznamenáním. Dokonale neprůstřelný úsměv. Kouzlo. Ano, právě tam kde nikdo a nic neumírá, ale kde jediná rána vydá za několik. Den, kdy si fikce (na pozadí Bachovy hudby) protiřečí a oněmí pod tíhou nesdělitelného. Juan José Ontiveros, LFŠ 2014