Dárek černého čaroděje

Že je pohádka poněkud ponurá by mi ani zas až tak nevadilo (ostatně u sovětské produkce to býval poměrně častý jev), nicméně mi zde vadila přílišná psychodeličnost provázející pohádku od začátku až do konce. Po celou dobu hrály hlavní roli čáry a halucinace, až by divák nabyl dojmu, že požil trochu z těch muchomůrek, jež Ivanovi a Vasilise nabízel ten záhadný děd. Některé scény doprovázené monology Matrjony na mě působily jako zfilmované balady od Erbena. Zastávám názor, že v každé pohádce by měly být alespoň některé pasáže realistické a zde platí, že čeho je moc, toho je příliš. Zkrátka na 60 minut toho čarování bylo nadmíru. I ty role strašáků mi připadaly jaksi nadbytečné a vyjma jediné kratičké scény, kdy Ivana okřikli, že se cicmá s jinou neměli využití. Evidentně půjdu proti proudu, nicméně uděluji této zvláštní pohádce pouze velmi slabý průměr 4 * a 40%.

Miluju ruské pohádky a toto je jedna z nich. Vasilka omylem proklela svého milého. Mávla rukou v kouzelných šatech a řekla "ať tvé oči už nikdy nikoho nespatří". Pak ho cestou necestou slepého vláčela za vysvobozením. V patách jim byli dva strašáci do zelí, kteří obživli a smutnou pohádku trochu odlehčili. Pamatuju si nástrahy, jak dívka musela dokázat svou lásku. A taky co se jí stalo,než vytahla vědro z živou vodou. Dobrých 30 let jsem tu pohádku neviděla a takhle mi uvázla v paměti.