Škola princů

V jednom království žil princ Petr, který byl až příliš velký dobrák. Takhle přeslušný hoch by na trůn snad ani usednout nemohl, a tak s tím měl jeho tatínek král nemalé starosti. V docela jiném království žila v ten samý čas princezna Lenka, kterou nebavilo učení. A právě s tím měl zase pro změnu trápení její tatínek, pochopitelně také král. Není vůbec divu, že se z toho jeho všemožného starání a rozčilování zrodil nápad založit školu. Jste-li náhodou panovník, nemůžete pochopitelně založit jen tak nějakou obyčejnou školu, vy musíte založit školu jinou, třeba takovou, která dokáže přivést na váš zámek prince z nejširšího okolí. A tak založíte prostě školu princů. I stalo se tak. A opravdu přijeli vážení princové a opravdu začali chodit do školy, no, častěji spíš za ní. V jednu chvíli se potom, docela náhodou, potkala princezna Lenka s princem Petrem. Nemůžeme se divit, že se princezna nejdřív vydávala za zámeckou kořenářku, však princ Petr se také nepředstavil jako princ, ale jako svůj vlastní pobočník. Samozřejmě z toho následně vznikla celá řada spletitých situací, zvlášť když do děje vstoupil i skutečný Petrův pobočník a taky opravdická babka kořenářka. Ani to ale nebylo všechno, odehrálo se ještě mnohé, například jeden útěk, několik soubojů a… šťastný konec? To už bychom ale prozrazovali příliš. Řekněme si raději, že na zdárném výsledku pohádky, jejíž hlavní předností je humorný nadhled, má značný podíl především režisér Roman Vávra a scenárista Miroslav Adamec, ale určitě i kameraman Miloslav Holman a již zmiňovaní herci. Z nich si jmenujme alespoň Matouše Rumla jako prince Petra a Sarah Haváčovou v roli Lenky, oba krále, které si s chutí zahráli Jiří Lábus a Oldřich Navrátil, pobočníka a kořenářku Pavla Lišky a Zdeny Hadrbolcové a tým dalších princů, učitelů, pokladníků a knihovníků, z nich na sebe upozorňuje např. Petr Čtvrtníček v postavě královského rádce.