Norské dřevo

Tak tohle opravdu nevím co mělo být. Takový totální zklamání. Tři hvězdičky pouze za roly Midori a krajinu.

Je to špatnej film. Murakami je asi můj nejoblíbenější autor a Norské dřevo jeden z nejoblíbenějších románů, ale tohle byla jen snůška většinou nesmyslných předlouhých záběrů a žvástů o stojícím péru. Některé postavy hrály dobře, naopak krajně nesympatická představitelka Naoko se zmohla maximálně na hysterické záchvaty.

Nikdy jsem se v kině tak nenudil jako u tohohle filmu. Neodešel jsem jen z úcty k předloze, kterou mám tuze rád, a ty čtyři hvězdičky dávám jen za ni. Filmovat intimní subjektivní výpověď introverta, vzpomínkový román vyprávěný v první osobě, pohledem zvenku, dlouhými unylými záběry a v první půlce bez hudby, to je pro mne záživnější se koukat, jak schne lak (nevím, odkdud tenhle citát je, Letec?). Přitom bych řekl, že mám pomalé filmy v oblibě. Pozvolný, ale neúprosný cílevědomý tok děje. Ale tohle je pomalé a zároveň pojaté jak televizní reportáž: představuje vám známé osoby a doslovné citace, ale chaoticky, bez kontextu, bez pochopení, citu a záměru. Bez znalosti předlohy podle mne nestravitelné, se znalostí předlohy smutné. V Lucerně už sice dali silnější lampu, ale sedadla jsou pořád s kopce, že z nich sjíždíte na zem, v sále nahuleno z kavárny a slyšet, co zrovna hrajou v music baru.