Král Rybář

tak tento film je podle mně naprostá senzace to co zde předvádí Williams spolu Bridges to je naprostá senzace Williams snad v životním hereckém koncertě

Nemohu zazdít fakt, že Terry Gilliam je zručný filmař, obohacující diváka svým zvláštním, fantaskním viděním světa, které mívá nezřídka i hlubší myšlenku. Co mi vadí, je způsob přehánění, jako kdyby chtěl všechny své postavy, náměty, pointy, zvraty, reály i vize (které by samy o sobě mohly být i geniální) vměstnat do jednoho projektu, přitom by se na nich dalo slušně vystavět filmů několik. Důsledkem je všeobecný zmatek, kdy například pochopím, proč je Parry blázen jako když vyšije, ne tak už jeho nenadálý obrat, kdy oděn v bílém distingovaně klábosí u večeře. Nejhůř stravitelná však byla groteskně přemrštěná postava Lýdie, která, krom svých mindráků, nezažila žádný hlubší zásah do psychiky - přehrávaná Amandou Plummer si často počínala ještě cvokatěji, než hlavní cvok. Abych jen nerýpala, výčitkami mučený hrdina v podání Jeffa Bridgese byl skvělou volbou a jediným důvodem, proč vydržet do uklopýtaného konce. Škoda, že totéž neplatí o Robinu Williamsovi - "kterého nemohu vystát a jehož ublekotaný, hřejivý a dobrácký styl hraní mi leze na nervy" - stejně, jako nejmenované uživatelce, jejíž slova jsem si s dovolením vypůjčila - líp bych to totiž nevyjádřila :-)

Nádherný příběh – podobenství, který přináší naději na vyřešení všech, byť sebetěžších problémů. Pochopitelně nese stopy režiséra Terryho Gilliama, ale je zcela jednoznačně zasazený do dnešní doby. Je možné, že celkové vyznění příběhu lze přičíst vynikajícím výkonů všech čtyř hlavních postav, ale pak i za to díky.

Nemůžu říct nic jiného než spoustu kladů, protože tomu tak opravdu je. Král rybář má to, co některým filmům tolik chybí - srdce. Příběh, dialogy, vlídná rozpačitost a příjemná naivita. To vše působí tak skutečně, až se chce člověku tomu uvěřit. Romantika je podána neotřelým způsobem a humoru je tu taky požehnaně. Párkrát jsem úplně slzel smíchy a to hlavně díky Robinu Williamsovi, který se zde projevuje naplno a v tolika hereckých rovinách až to člověka ohromuje. Nemluvě o symbolice a dobrodružství, které lehce přivane ducha časů minulých. Navíc, další pozitivum podle mě je, že příběh se nedá zrovna dvakrát předvídat. V jednu chvíli jsem trnul, jestli to vůbec skončí dobře. Špatný konec bych právě tady nevítal. Naštěstí režisér Terry Gilliam dobře věděl, co dělá. Díky němu můžeme nahlédnout do příběhu a uvědomit si, že ne každý ztroskotanec nebo bezdomovec je zodpovědný za svůj úpadek. Že házet všechny lidi do jednoho pytle není správné a především, že se najdou tací, kteří dokáží i přes mnohé útrapy a protivenství znovu nalézt sílu a chuť důvěřovat druhým, uvěřit ve skutečné přátelství nebo se zamilovat. A to je přeci velmi důležité.