Královna Margot

Spojí-li se dohromady klasický Dumasovský román, oblíbená historická tématika z francouzských dějin, k tomu skvělá herečka Isabelle Adjani a neméně výborná Virna Lisi, napíše-li se strhující a přitom realisticky působící scénář, zhotoví dokonalá výprava - není k tomu co dodat, je z toho 10 bodů jak vyšitých a na světě jeden z nejlepších historických filmů vůbec.

Krásná výprava i kostýmy, historická atmosféra i krvavá řež, jenže..., se zmateným dějem bych se už nějak vypořádala, Adjani krásná, zároveň však trošku bezduchá až mimózní, ale na to jsem u ní už zvyklá, nejvíc mně ovšem nesedlo teatrální nasazení herců, kde bezpochyby vynikal Vincent Perez, ten musel být fyzicky vyřízený z té přemíry prudkých pohybů a rozmáchlých gest, mít stažený zvuk, hádám se, že sleduju operetu.

Všechno podstatné už tady bylo napsáno, ale musím přidat i svoje slova chvály. Královna Margot je královnou mezi historickými filmy.

Katolíci versus protestanti. Stačí pár nepatrných odlišností v institucionalizaci křesťanské víry, náboženská netolerance plodící strach, a dojde k masakru. Uzounké uličky města ucpaly hromady téměř nahých mrtvol. Více než 6000 povražděných hugenotů. Pro srovnání - tehdy celá Plzeň! „Takže musí zemřít Coligny, Condé, D´Aubigné, Du Bartas, ... koho ještě máme zabít?“ Slabošský Karel IX rozhodl. Už není třeba počítat, jestli zabít jen deset nebo rovný tucet. „Zabijte je všechny! VŠECHNY! Nesmí zůstat nikdo, kdo by mi mohl něco vyčítat...“ Kdyby byl silný vládce, stačilo odstranit dva tucty odpůrců, vůdčích osobností protestantského tábora. Zbytek zastrašit a donutit konvertovat. Ale on byl slabý a příliš ovládaný svou matkou. Odpovědnost za království ho ničila, byl nejistý a měl strach... Nejen La Mole, i já jsem se zamiloval do Margot. Do krásné a tajemně smutné sestry krále (a dalších dvou bratrů, těšících se na trůn). Do sexu zasvěcené "bratrskou láskou“ a tím vycvičené k sebezničující ženskosti. „Ukradli ti všechny peníze? Tak mě budeš mít zadarmo.“ Obdivoval jsem jako kámen tvrdou Kateřinu Medicejskou a její horoucí mateřskou lásku, jdoucí přes mrtvoly. Tak chladnou a pragmatickou: „Chtějí po mě tvou hlavu, mám ji dát?“ Nájemný vrah Maurevel: „Prodejte ji draho. Nebo mě použijte...“ A také množství vedlejších postav, které se jen mihly příběhem, ale jako by do něj vstoupily přímo z ulic Paříže onoho dusného srpnového večera roku 1572. Královna Margot, podobně jako Marketa Lazarová, to pro mne nejsou jen obyčejné filmy. Jsou to dokumenty, svědectví doby, nějakým božským zázrakem zachycené na celuloidový pásek v oněch dávných časech. Natočené tenkrát před staletími, v těch okamžicích minulosti, kdy se vražděním ve jménu víry rodila naše přítomnost.