Touha po pomstě

Tak ne. Ani na potřetí se mi to nepodařilo pochopit. Prostě jsem blbý no. Vždyť oba manželé byli u soudu. Viděli toho vraha přicházet, odcházet, museli vidět jeho ksicht i v novinách, ale nakonec...aha, nemohu, byl by to spoiler. Nu, počtvrté už na to koukat nebudu, i když musím přiznat, že na Eriku Christensen bych se vydržel dívat zas a zas. Je to dobrý film, hlavně jeho druhá polovina. Ano, ten úvod mohl být kratší. To je fakt. Přesto jde o film dobře udělaný, a určitě ve své kategorii vyčnívá nad průměrem.

„Craigu, leží tamhle!“ - „Tohle nemohl přežít. Počkat... Žije!“ – „Díky Bohu!“ Ano, i za tohle lidi dokážou být Bohu vděční. Že někdo přežil autohavárii. Protože kdyby při ní zemřel, nemohli by ho přece už mučit... A v okamžiku slabosti, při prvním závanu smradu ze škvařené lidské kůže, když Elise zaváhá, je třeba si připomenout: „Na tom stole neleží člověk, leží tam monstrum!“ Tenhle film byl pro mne o to drsnější, že jsem tušil, jak to dopadne. Muselo, protože jinak by to byl jen průměrný snímek o pomstě a bolesti (a tu jsme tomu parchantovi přece přáli všichni). Bohužel do finále, místo prostého umlácení lopatou a zahrabání, narval scénárista zbytečně dvě věci navíc. Tu oprátku a WTF dopis. Naopak dvě nejsilnější scény filmu? Že veškerá pomsta je stejně marnost nad marnost: „Takže zítra budeme pokračovat? Vstaneme, nasnídáme se a připravíme si nástroje...“ – „Já nevím, Craigu. Já chci jen zpátky svého syna.“ A druhá scéna? Samozřejmě to napůl snězené lízátko, které Elis po svém mrtvém chlapečkovi doma našla a potom ho docucávala. Ještě jednou, naposledy, ucítit na rtech chuť jeho polibků! Aspoň tu nepatrnou trošku jeho slin!

Od tohohle filmu jsem neočekávala nic vyjímečného, ale nakonec jsem byla překvapena. Sice mi film přišel trochu nereálný, ale byl napínavý. Z konce jsem byla trošku překvapená...Nicméně mě to bavilo.